82. kapitola: Spojení

19. října 2013 v 23:55 | Katherine |  Aqua vitae novae
Tak jsem zpět a stíhám, jak jsem slíbila, ačkoli téměř v poslední minutě :)
Bylo to dneska ale o fous, až v jedenáct večer jsem si uvědomila, že je vlastně sobota (resp. spíš že byla sobota). Nechápu, jak můžu mít takový zmatek v čase i během akademického roku :D
Doufám, že se vám bude dnešní kapitola líbit a předem děkuji za jakékoli komentáře :)
ENJOY!






U Svatého Munga vládl obvyklý shon. Na oddělení lékouzelnice Fowlerové zjevně přivezli nějaký vážný případ, protože schůzka, kterou s ní měl domluvenou, už očividně neplatila, jak mu sdělila mladá, namyšleně působící sestra. Na jeho naléhání, ať mu zavolá svou nadřízenou, jelikož značně spěchá, reagovala unuděným zavrtěním hlavy a dotazem, co po ní chce tak naléhavého, že to nemůže vyřídit nikdo jiný. Jeho odpověď nebyla příjemná, zdvořilá ani stručná, ale když skončil, ošetřovatelka jen stiskla rty do tenké čárky a odkráčela. Za krátkou chvíli už dorazila i žena, na kterou čekal.



"Pane Snape, nemůžete alarmovat celé oddělení," napomenula ho přísně. "Máme tady dnes dva docela vážné případy, nejste tady sám!"



Severus se zamračil. Koneckonců s ní měl domluvenou schůzku a bylo více než pochopitelné, že tohle není jediná záležitost, kterou musí dnes stihnout zařídit. Na druhou stranu od této ženy něco chtěl a věděl, že když ukáže špetku pokory, vše půjde jednodušeji.



"Omlouvám se, ale potřebuji vše zařídit co nejrychleji, než se sejdu se Sophiinými rodiči. Potřeboval bych, abyste mi vystavila papíry potřebné ke vzdání se nároku na dítě a jeho adopci ze strany prarodičů."



"Tohle je ale přece věc ministerstva," opáčila překvapeně lékouzelnice.



"Ach," zarazil se Severus. Nikdy nic takového řešit nemusel, ale původně předpokládal totéž, než ho jeho nadřízená odkázala právě sem. "Ředitelka McGonagallová mě musela mylně informovat, omlouvám se."



"Ředitelka McGonagallová?" opáčila zamyšleně starší žena. S Minervou se znala už dlouho a dalo by se říct, že občas rozuměla jejím myšlenkovým pochodům. Rozhodla se, že pro jednou poruší jednu ze svých zásad. Koneckonců když tomu věří Minerva...



"Patrně myslela závazné prohlášení, že se vzdáváte nároků na péči o svého potomka. Obvykle se k němu přikračuje až poté, co má dotyčná osoba připravené všechny papíry, ale koneckonců nevidím důvod, proč to nevyřídit hned, když už jste tady."



Severus si ji podezřívavě přeměřil pohledem. Nejdříve s tím nemocnice nemá nic do činění, ale sotva zmíní ředitelku, objeví se závazné prohlášení, které musí učinit? Pak ale zatřásl hlavou a v duchu si pomyslel, že by měl něco dělat s tou svou paranoiou. To, co se v dobách minulých jevilo jako instinkt a čich na podivnosti, najednou vypadalo jako prostá vyšinutá podezřívavost Pošuka Moodyho.



"Co přesně to obnáší?" zajímal se.



"Pojďte, vysvětlím vám to cestou tam, mám dnes skutečně ještě hodně pacientů," pobídla ho do kroku. "Tak tedy, postavíte se nad dítě a prohlásíte, že se ho zříkáte. Speciální brk vaši výpověď zaznamená a vy tento dokument poté odevzdáte pracovnici z ministerstva, která se bude vaším případem zabývat."



Severus jen stroze přikývnul.



Oddělení, na kterém leželi novorozenci, vypadalo mnohem optimističtěji než ostatní části Svatého Munga. Poté, co kolem nich prošly už dvě ošetřovatelky ve světle růžových hábitech, zapřísáhl se Severus, že na takto nechutně milé místo už nikdy znovu nevkročí. Byl si téměř jist, že po pěti minutách z toho každý návštěvník, kterému mateřské mléko nezaplavilo mozek, musel dostat zubní kaz.



"Tudy, pane Snape," otevřela mu dveře napravo od nich.



V místnosti byly v této chvíli čtyři postýlky. Nad každou se vznášela velká modrá bublina a dva novorozenci využívali vzduch z bubliny pro podporu dýchání. Nad druhými dvěma se bublina vznášela, jako by byla připravená zasáhnout a nabídnout kyslík, když bude potřeba. Severuse napadlo, že půjde o vskutku důmyslné použití magie. Viděl v tom diagnostické a vzduchové kouzlo, ale nepochyboval o tom, že bubliny nad postelemi ve skutečnosti plnily mnohem více úkolů.



Sophiina syna by poznal bez problémů, i kdyby se nepodíval na jmenovku, na níž stálo tiskacími písmeny 'X. Shaddow'. Ne že by v něm viděl něčí podobu, ve skutečnosti se mu všechny děti zdály vcelku stejné, ale přesto byl malý X. Shaddow něčím jiný. Cosi z něj vyzařovalo. Něco, co byl Severus schopný vycítit, ale byl si jist, že nikdo jiný by si toho nevšiml. Dobrá, možná byl o něco málo hezčí než ty ostatní malé uzlíky, napadlo Severuse.



"Fajn, můžeme k tomu přistoupit," prohlásil Severus. "Existuje nějaká přesná formulace, kterou musím dodržet, nebo prostě řeknu, že se ho vzdávám?"



"Nejprve ho musíte uchopit za ruku, pane Snape. Poté vyslovíte své prohlášení, přesná formulace není nutná."



"Uchopit za ruku? To myslíte vážně?" zeptal se Severus znechuceně. Tohle začínalo zavánět nějakou hrou. Něco takového by přece nemohlo být běžnou procedurou.



Jako by ale chlapec věděl, co se očekává, uchopil Severuse malou pěstičkou kolem palce pravé ruky, která nezávisle na jeho mysli spočívala ochranitelsky vedle hlavy dítěte. Severus na něj překvapeně pohlédl a dítě k němu rovněž na dvě vteřiny stočilo svůj zrak. Najednou ucítil něco z toho, co cítil při Volání. Pouto. Spojení.



Vymanil se ze sevření malého dítěte a rozzlobeně pohlédl na lékouzelnici Fowlerovou.



"Co to tady se mnou hrajete za šarádu? Chcete mi říct, že tohle necháváte podstupovat matky, které se chtějí svého dítěte vzdát pro jeho vlastní dobro? Nebo to je něco ušitého speciálně na mou míru?"



"Ještě jste neučinil své prohlášení, pane Snape," oznámila mu stoicky lékouzelnice a očividně se rozhodla nereagovat na jeho nevyřčené, avšak zřejmé obvinění.



"K čertu s vaším prohlášením," vykřiknul a vyrazil ze dveří. Nemohl si pomoct, aby jimi pořádně nepraštil. Ve skutečnosti se ani ovládnout nechtěl. Tahle malá manipulace, o které si byl najednou zcela jist, že na něm byla provedena, mu udělala v hlavě silný guláš. Pořád věděl, že se musí dítěte vzdát, už kvůli němu samotnému. Ale ten pohled, který na něj ten chlapec upřel. To pouto, které najednou cítil. Najednou začal tušit, že ačkoli se už rozhodl, tenhle okamžik mu ještě připraví několik bezesných nocí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Niki Niki | 20. října 2013 v 15:53 | Reagovat

Ach jo... připadalo mi to  nějak krátký, ale asi to bude tím, že jsem se na to tak těšila :-) No, nezbývá než čekat na další :-)

2 Katherine Katherine | Web | 20. října 2013 v 19:41 | Reagovat

Asi trošku jo, ale říkala jsem si, že když do téhle kapitoly zahrnu i to setkání se Sophiinými rodiči, bude to už moc dlouhé :-)

3 Niki Niki | 21. října 2013 v 15:51 | Reagovat

Ale to by vůbec ničemu nevadilo :-D

4 Niki Niki | 26. října 2013 v 22:31 | Reagovat

Ale vážně už to chce kapitolu ;-)  :-D

5 Katherine Katherine | Web | 27. října 2013 v 12:49 | Reagovat

Volby mě zmohly, kapitola bude dnes, nejpozději zítra :-)

6 Katherine Katherine | Web | 27. října 2013 v 23:16 | Reagovat

A bude to zítra, kapitolu napíšu ve vlaku a slibuji, že bude delší než obvykle, půjde o prémiový díl ke státnímu svátku :D Užijte si všichni volno, co nejlépe to půjde :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama