81. kapitola: Byl jednou jeden chlapec

12. října 2013 v 1:19 | Katherine |  Aqua vitae novae
Tak jsem zpátky. Raději ani nepočítám, kolikrát jsem tohle za poslední rok řekla/napsala. Konečně jsem doma u svého regulérního noťasu, který se zrovna vrátil od "lékaře" a můžu tímto poslat do nemocnice svou cestovní krabici. Jen pevně doufám, že mi alespoň jeden z nich vydrží ve zdraví do Vánoc, protože řeknu vám, bez notebooku se dneska už vážně nedá žít. Rozhodně to nejde, když studujete. No, snad už to teď půjde bez nehod.
Děkuji vám všem za trpělivost a Niki za komentáře (jsem opravdu moc ráda, že sem chodíš a reaguješ :))
Enjoy!




Klepání, které se ozývalo z jeho předsíně, už pomalu ani nevnímal. Co se vrátil z Westminsterského opatství, pořád za ním někdo chodil. Minerva, Kingsley, Hagrid, Kratiknot... Nechtěl s nikým mluvit, ale oni z nějakého důvodu odmítali opustit své stanoviště u jeho dveří a s neúnavnou vytrvalostí bušili na tvrdé dřevo. Minimálně od zdvořilého Kratiknota by něco takového neočekával.

Pomalu se ustrojil, aby vyrazil ven. Tady na něj všechno padalo. Nemohl strávit den v posteli, ve které lehával se Sophií. Výčitky svědomí ho doslova mučily. Musel vypadnout někam, kde na něj nebude všechno takhle padat. Navíc ho odpoledne čekalo setkání se Sophiinými rodiči, jak mu sdělil Kingsley a následně i Minerva a před tím musel ještě do nemocnice.

Vzal do ruky hrst letaxu a vhodil ho do ohně se zřetelným, ale tichým zašeptáním "Plechová knajpa". Rozhodl se, že se raději přemístí do této zapadlé, špinavé a neoblíbené hospody, kde ho nikdo nebude otravovat, než aby se objevil třeba u Děravého kotle. Průchod přes pozemky, kde by potkal plno známých, snad ani nezvažoval.

Z ohniště ale vyšlehly červené plameny. Severus se zarazil. Jeho krb z nějakého důvodu nebyl průchozí. Zabručel, praštil pěstí do zdi a ráznými kroky došel ke dveřím.

"Co tady u všech Merlinů děláte, Pottere?" zamračil se, když spatřil svého bývalého studenta a svou osinu v zadku, jak se opírá o zeď naproti jeho dveří.

"Klepal jsem," odvětil Harry jednoduše.

"Možná vám mohlo dojít, že když vám někdo neotevírá, nemá zájem se s vámi vidět."

"Tušil jsem to, ale rozhodl jsem se, že to risknu. Pokud mě nechcete vidět, profesore, můžete se otočit. Ale promluvíme si."

"A smím vědět, kde berete takovou neochvějnou jistotu?"

"Předně, nehnu se odtud, dokud mě nevyslechnete. A krom toho, pokud byste s tím chtěl mít problém, ředitelka se postará, abychom si my dva promluvili. Má o vás starost."

"Takže to ona vás poslala, abyste mě přesvědčoval o něčem, co stejně neudělám? To ona mi zablokovala krb?"

"O krbu nic nevím, ale nedivil bych se. Záleží jí na vás. A krom toho vás nejdu o ničem přesvědčovat. Ve skutečnosti bych vám rád něco vyprávěl."

"Skvělé. Pottere, nemám nic proti tomu, že se teď oficiálně nenenávidíme, ale přesto bych ocenil, kdybyste to povyprávěl raději Weasleymu nebo Grangerové. Já mám totiž dost naspěch a upřímně, nemám na vaše pohádky ani trochu náladu."

"To je mi moc líto, profesore, protože já nikam neodcházím a rozhodně si o tom dnes promluvím s vámi. Můžu vás sledovat, kamkoli půjdete, a u toho mluvít, nebo si můžeme v klidu sednout u vás na gauči a mít klid. Je to vaše volba, řekl bych," oznámil svému bývalému profesorovi klidně, prošel kolem něj do jeho komnat a namířil si to přímo k jeho gauči, jako by chtěl dát najevo, jakou možnost on sám preferuje.

"Pottere, sakra, co si myslíte, že děláte?" vyprsknul Severus rozčileně. Harry na něj jen stoicky pohlédnul a pustil se do toho, kvůli čemu vlastně přišel.

"Víte, profesore, žil byl jeden malý chlapec. Jeho rodiče byli zavražděni a on skončil ještě jako malé batole u své jediné rodiny - tety a strýčka."

"Bože, Pottere, vy se vůbec neměníte. Pořád tak sebestředný, pořád tak arogantní. Jako váš otec. Měl jsem tušit, že si chcete popovídat sám o sobě." Severus věděl, že ve skutečnosti nechce na toho kluka být zlý, ale nešlo to jinak. Tyhle věci teď létaly z jeho úst úplně samy. Jako by se mezi nimi nic nezměnilo. Chlapci to ale podle všeho vůbec nevadilo.

"Člověk, který ho tam umístil, tím sledoval určitý cíl. Zároveň ale naivně věřil, že takhle chlapec vyroste v bezpečí a stranou všeho, co mělo jednou diametrálně ovlivnit jeho osud. Víte, jak to ale vypadalo ve skutečnosti, profesore? Myslím, že ten starý muž se nikdy nikomu nesvěřil s tím, jak se v tomhle případě mýlil. Chlapec vyrůstal jako zvíře a chovali se k němu tak, jako se chovají v těch nejhorších čistokrevných rodinách k domácím skřítkům. Od malička sloužil, uklízel, dřel a staral se o domácnost, zahradu a všechno, ovšem nikdy za to nedostal jediné laskavé slovo. Nikdy necítil jediný záblesk náklonnosti ze strany lidí, u kterých žil. Trpěli ho jen proto, že se báli. Nejsem si zcela jist, čeho všeho, ale rozhodně byli ovládáni z největší části strachem. Nebáli se ovšem chlapce urážet, srážet k zemi a bít. Jednou, když spálil slaninu, kterou v sedm ráno připravoval strýci k snídani, dostal přes prsty horkou pánví. Pak už nikdy nic nespálil. Ten chlapec by už ani nespočítal, kolikrát byl za trest nucen několik dní hladovět, včetně doby, kdy byl ještě malým dítětem. Pravda, aspoň že ho strpěli v domě, ačkoli jen v malém přístěnku pod schody, kde se sotva mohl otočit, nevlezlo se tam nic jiného než mrňavá matrace a při každém seběhnutí schodů přímo nad jeho hlavou se v přístěnku vyrojilo obrovské množství prachu. Takhle ho s oblibou mučil jeho bratranec, když ho strýc za trest na celý den v přístěnku zamknul. Běhal a skákal po schodech a smál se, když chlapce slyšel ze všech sil kašlat. Vyrůstal bez kohokoli blízkého, neměl ani žádné kamarády. Jeho bratranec se vždycky postaral o to, aby se s ním nikdo nekamarádil. Staré a vytahané oblečení, brýle a plachá povaha mu také nepomáhaly. Až do svých jedenácti let nevěděl, co to znamená mít domov, přátele nebo lidi, kterým na něm záleží. A ačkoli často slyšel, že je sebestředný a arogantní, ve skutečnosti to byl plachý chlapec, který až tehdy mohl začít poznávat, co to znamená být dítě. Jaké je to hrát si a vyvádět klukoviny. Nejspíš tím přiváděl k šílenství všechny dospělé okolo, ale on si jen užíval toho, co mu bylo tak dlouho odpíráno."

Harry Potter se odmlčel a poprvé za dnešní den uhnul pohledem.

"Pottere...," vytřeštil oči šokovaný Severus. "Netušil jsem, že to bylo tak zlé. Petunii jsem znal a do oka jsme si nepadli, ale myslel jsem, že ze všech těch svých předsudků vyrostla a vychovala tě jako svého. Je mi to líto."

"Nevyprávím vám to tady, abych si získal vaši lítost nebo pochopení, profesore. Jde o to, že nikdo tehdy nevěděl, k jakým lidem mě dávají. Chtěli si myslet, že je to pro mě nejlepší, ale ve skutečnosti to bylo nejlepší pro ně. Pokrevní pouto? Kraviny. Všechno mohlo být úplně jinak, kdyby se tehdy někdo zajímal, co je ve skutečnosti nejlepší pro mě."

"Vidím, na co narážíte, Pottere. Mám to brát tak, že vám ředitelka odhalila mé soukromé záležitosti?"

"Dalo by se říct, že viděla mnoho podobností, na základě kterých bych vám mohl pomoct neudělat chybu, profesore. Já jsem nezapomněl, jak jste pomáhal vy mně. Snad je na čase, abych to začal splácet."

"Co se mě týče, nic splácet nemusíte, Pottere. Skončili jsme tedy?"

"Řekl bych, že ještě ani zdaleka. Hodlám tady sedět, dokud nepochopíte, co se vám snažím sdělit. Předně, neexistuje jediný racionální důvod, proč byste nemohl svého syna vychovávat sám, zejména, pokud si to tak přála jeho matka. Nevíte, k jakým lidem by v opačném případě šel. Jste ochotný riskovat, že bude někde žít v přístěnku pod schody a pojídat zbytky suchých housek, které zůstanou po ostatních, jelikož si on sám podle nich pořádné jídlo nezaslouží?"

"Chlapec půjde ke svým prarodičům, ne k nikomu cizímu," odvětil Severus příkře.

"Chlapec z mého příběhu šel k tetě a strýci. Navíc jakou máte jistotu, že se jeho prarodiče o něj dokáží postarat? Jsou staří, kdykoli se jim může něco stát a chlapec poputuje do ústavu a k cizím lidem. A krom toho, jak můžete vědět, že je to pro něj to vhodné prostředí? Co když si na něm budou kompenzovat ztrátu své jediné dcery?"

"Tihle lidé z jeho matky vychovali slušného člověka, takže bych se o tohle nebál. Krom toho nejsou tak staří, jeho dědeček podle všeho stále pracuje. Míříte ještě někam, Pottere? Nebo už ukončíme tuhle bezpředmětnou debatu a já si půjdu po svých a totéž učiníte vy?"

"Obávám se, že ne, pane. Víte, věc se má tak. Vy jste se pro něco rozhodnul a tvrdohlavě si za tím stojíte, ačkoli jste k tomu došel na základě špatných důvodů. Jak můžete čekat, že vás ostatní nechají udělat takovou chybu a nepokusí se to změnit?"

"Předně bych řekl, že do toho nikomu nic není. A krom toho mé důvody jsou více než legitimní."

"Například?"

"Nemůžu vychovávat dítě, kterému bych musel vysvětlit, že jsem de facto zabil jeho matku. Nemůžu na něj uvrhnout to prokletí, jakým je veřejné vědomí o tom, že je synem Smrtijeda. A koneckonců o dětech nevím vůbec nic a jsem si jist, že u jeho prarodičů mu bude lépe."

"Jeho matku jste nezabil, jeho otec je hrdina, ne Smrtijed a jen málo rodičů s prvním dítětem ví, co dělají. Stačí, že ho milují, a to ostatní už přijde samo."

"Jste naivní. Láska není všelék. Dítě potřebuje spoustu věcí, potřebuje výchovu. Já mu neumím poskytnout nic z toho."

"Myslím, že lžete sám sobě, profesore. Chápu, že se obviňujete. Byl jsem tam, kde jste teď vy. Když jsem zabil Siriuse,..."

"Za jeho smrt nemůžete vy, Pottere," přerušil ho Severus, než podle chlapcova výrazu poznal, že skočil přímo rovnýma nohama do pasti.

"Přesně tak. Nezabil jsem Siriuse, tak jako vy jste nezabil profesorku Shadowovou. Přesto jsem na to tak nějakou dobu nahlížel. Také jsem obviňoval vás, Kráturu a celý svět, jen ne ty, kteří to skutečně udělali. Bellatrix Lestrangeová nebyla zrovna po ruce stejně jako ostatní Smrtijedi. Potřeboval jsem si najít viníka, který by byl blízko. A kdo byl blíž než já sám? To kvůli mně šel na ministerstvo. Vypadalo to úplně jasně ve vší té tmě. A jsem si jist, že úplně stejně to teď vidíte vy. Měl jste tam být vy, ne ona, nikdy ji kvůli vám neměli unést, nikdy kvůli vám neměla zemřít. Musíte ale vědět, že nezemřela kvůli vám, profesore. Zemřela, protože se oni rozhodli, že zemře. Nebylo to vaše rozhodnutí a nemohl jste to nijak zvrátit. Mohl jste se tam vydat a před jejich zraky obrátit hůlku proti sobě, ale k ničemu by to nebylo, protože by ji stejně zabili. Nemůžete za to."

"Pottere, děkuji vám za přednášku, ale tohle opravdu není vhodný čas," vydechl vyčerpaně Severus. "Moje rozhodnutí zvrátit nemůžete a byl bych rád, kdybyste to vysvětlil i ředitelce. Děkuji vám za váš zájem i snahu předstírat, že nic z toho není má vina, ale bohužel to nepadlo na úrodnou půdu. Stále jsem ten, kvůli kterému je chlapcova matka mrtvá a stále si myslím, že nechat jej u jeho prarodičů je to nejlepší, co pro něj můžu udělat. Jen si to představte, jaké by to bylo, mít mě za otce. Jsem si jist, že ani vy byste to nechtěl absolvovat, a to mám občas pocit, že trpíte značně masochistickými sklony."

S těmito slovy a s trpkým úšklebkem na tváři se Severus zvedl a pomalu vyšel ze dveří. Věděl, že se Harry Potter vyprovodí sám. Jeho čekala cesta do nemocnice, kde si měl podle Minervy vyzvednout nutné papíry.

"Víte, profesore, většinu času to vypadalo, že jsme se nesnášeli, ale aspoň jsem vám nebyl úplně fuk. Takže jo, vlastně bych takové dětství skoro i bral," odvětil Harry tiše teď už směrem k prázdnému pokoji.

Tušil, že selhal. Tolik chtěl tomuto muži pomoct, ale nešlo to, dokud ho nenechal. A Severus Snape k sobě lidi prostě nepouštěl. Harrymu nezbývalo než vydat se za ředitelkou a sdělit jí, že profesora nedokázal přesvědčit. Taková prohra nebyla něco, co by snášel lehce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niki Niki | 12. října 2013 v 16:54 | Reagovat

Moc hezká kapitola, je mi jich obou docela líto :-( Snad se to nějak vyřeší :-)

2 Katherine Katherine | Web | 13. října 2013 v 0:23 | Reagovat

Díky :-) No, byl to ze strany ředitelky a Harryho dost jednoznačný projev naivního nebelvírismu - jak si mohli myslet, že by tohle mohlo změnit rozhodnutí, které vzešlo z tvrdé hlavy Severuse Snapea? :-)

3 Niki Niki | 13. října 2013 v 19:20 | Reagovat

To se stává :D Já si zas naivně myslela, že tentokrát nebudu jediná (krom tebe, Ket.) kdo komentuje... Ach jo, lidi- když to čtete, je slušný k tomu něco napsat! [:tired:]

4 Katherine Katherine | Web | 14. října 2013 v 14:11 | Reagovat

Niki, o to víc mě těší tvé komentáře! :-)

5 Katherine Katherine | 17. října 2013 v 22:43 | Reagovat

Mimochodem tento týden to zase vyjde na sobotu :-) Zpoždění možné do neděle, ale sobota se mi zdá jasná :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama