79. kapitola: Konečná rozhodnutí

16. srpna 2013 v 22:39 | Katherine |  Aqua vitae novae
Tak jsem tady v plné síle, děkuji vám za trpělivost. Ve středu jsem se vrátila z dovolené a od té chvíle jsem v jednom kole, ale musím říct, že jsem si to užila. S kamarádkou jsme prostopovaly trasu London-Portsmouth-Caen-Paris-Lille-Brussels-Antwerpen-Rotterdam-The Hague-Amsterdam a troufám si říct, že o tomto tripu budu jednou vyprávět svým vnoučatům. Co se týče doporučení, Paříž jsem si moc neužila a dokonce bych řekla, že vůči ní cítím silnou averzi (to bude způsobeno lidmi, na které jsem tam narazila, ona je spousta Pařížanů očividně nesmírně "rude" a tak nějak už z principu nesnáší lidi, kteří nemluví francouzsky. Což je pochopitelně přístup, který se mi pranic nelíbí a neschvaluji ho). Brusel byl pěkný, ale ta polofrancouzská mentalita tam taky byla místy znát. Ovšem Amsterdam, dámy a pánové, Amsterdam! Kanály, všude příjemní a přátelští lidé na bicyklech, zábava, milá atmosféra, ach, hned bych jela zase. Pravda, do Londýna jsem se těšila, je to místo, které miluju, ale na nějakou chvíli bych si uměla představit i život v Holandsku. No ale za dva týdny mě čeká návrat do Česka, takže si nemůžu zase moc vybírat :) A co to znamená pro blog? Konečně začnu být méně zaneprázdněná a kapitoly budou přibývat častěji, byť už to tedy nebude tato povídka, která, jak jste si určitě všimli, pomalu končí. Tak se do toho můžeme pustit.
Enjoy! :)




Čekání. Dlouhé minuty, které se zdály býti spíše hodinami. To mu drásalo nervy nejvíce. Kingsley seděl celou tu dobu bok po boku vedle něj a mlčel. Občas to vypadalo, že se chystá něco říct, ale místo toho vždycky vstal a šel se podívat do okýnka zavřených dveří, které ale vedly jen do chodby a ne na sál, takže neměl sebemenší šanci cokoli zjistit. Přesto vstával znova a znova, snad aby dělal alespoň něco. Severus jen civěl před sebe a v hlavě měl vymeteno. Bylo to zvláštní. Člověk by čekal, že mu v takové chvíli budou mozkem šrotovat tisíce myšlenek, ale místo toho úplné prázdno. Jen to nekonečné čekání.

Ani jeden z nich neměl sebemenší tušení, jak dlouho tam seděli bez jediné zprávy o Sophii a dítěti. Když konečně ze dveří vyšla ošetřovatelka, Severus rychle vzhlédl a bleskově se postavil.

"Lékouzelnice Fowlerová tady bude každou chvíli, pane Snape," oznámila mu, aniž by se jen jedním slovem zmínila o tom, co se děje na sále. Jen mu stiskla rameno a odešla.

KIngsley na něj pohlédl. Severus Snape býval odjakživa velmi světlé až sinalé pleti, ale takhle bledého ho snad ještě nikdy neviděl. Už se znova neposadil. Místo toho se pustil do obcházení malých koleček přímo před vchodem do zapovězené chodby. Soustředění na symetrii malých koleček mu pomáhalo nemyslet pouze na to, co se právě děje. Nemusel ale chodit v kruzích dlouho. Ošetřovatelka se nepletla, ze dveří vyšla Melinda Fowlerová, postarší přísná žena, která řídila pohotovostní jednotku u Svatého Munga.

"Pane Snape, myslíte, že bychom se mohli posadit u mě v kanceláři?" zeptala se ho a aniž by čekala na odpověď, přesměrovala ho ke třetím dveřím vlevo. Severus se nechtěl posadit, ale neměl sílu protestovat. Kingsley zůstal stát před dveřmi, rozhodnutý zjistit vývoj situace u prvního člověka, který ze sálu vyleze. Koneckonců to spadalo do jeho kompetence.

"Co se děje, jak jsou na tom?" vyhrkl Severus, jen co vešli do pracovny.

"Posaďte se, prosím," pokynula mu směrem k bílému křeslu, které stálo jen kousek od něj. Vyplnil její prosbu úplně automaticky, i když by jindy protestoval.

"Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Předem bych vám ráda řekla, že u Svatého Munga najdete veškerou pomoc, kterou budete potřebovat," začala zeširoka.

"Co je s nimi?" zvýšil Severus hlas. Chtěl informace o svém synovi a jeho matce, omáčka ho pranic nezajímala.

"Slečnu Shadowovou jsme se snažili zachránit ze všech sil, ale bohužel rozsah jejích poranění byl příliš velký. Zemřela v patnáct hodin a patnáct minut. Chlapce se nám podařilo zachránit, transportovali jsme ho na oddělení pro nedonošené děti. Jeho magie je velmi silná, je s podivem, že z toho všeho vyvázl v pořádku."

Severus zíral tupě před sebe. V hlavě se opět objevila ta hrozná a nicneříkající prázdnota. Snažil se myslet, říct něco, ale nešlo to. Vstal.

"Pane Snape," začala znova léčitelka a jemně ho uchopila za rameno. Vysmekl se. Rychlými kroky vyšel ze dveří a nevnímal ženu v bílém plášti, která za ním vyběhla a něco volala. Nevnímal Kingsleyho, který stál vedle mladého muže, jenž mu očividně zrovna sděloval zprávy ze sálu. Nevnímal, když se Kingsley otočil a pokusil se na něj promluvit. Zrychlil a téměř běžel. Zastavil se až před venku před budovou a ingoroval fakt, že by ho někdo mohl spatřit. Prostě se přemístil pryč.

Westminsterské opatství vyhlíželo ponuře, jako by vědělo, co se stalo. Obloha byla zatažená a mokrá tráva okolo napovídala, že ještě před chvílí pršelo. Vešel dovnitř. Neplatil vstup, ani si ženy, která jej vybírala, nevšiml. Ona jeho ano, ale postarší muž, který sem chodil více než často, jí beze slova pokynul, aby to nechala být. Znala ho tak dlouho, že se na nic neptala a obrátila se k nově příchozím návštěvníkům.

Severus se posadil na lavici. Opět netušil, proč sem zavítal, ale měl pocit, že tohle je jediné místo na světě, kde dokáže myslet. Přesto se mu nedařilo uspořádat si myšlenky, které se jedna přes druhou draly na povrch.

"Dobrý den, mladý muži. Našel jste, co jste hledal?" ozvalo se mu u ucha. Otočil se za zdrojem tichého a klidného hlasu a ve vedle sedícím člověku poznal staříka, na kterého už tady narazil. Tentokrát se ale necítil na nezávaznou konverzaci. Otočil se zpět, bez odpovědi, bez zavrtění hlavou, prostě jen tak.

"Vypadáte sešle, chlapče," pronesl muž. Severus na něj nevěřícně pohlédl, ale pak se otočil zpět.

"Víte, za svůj dlouhý život jsem se naučil jedné věci. Když vám osud vezme něco, co je vám drahé, zpravidla se vám něčeho nového dostane. Energie musí být vyrovnané. Světlo neexistuje bez tmy a tma nemůže existovat bez světla."

S těmito slovy stařík vstal a pomalu se odšoural ke své obvyklé lavici. Jen se ještě jednou po očku podíval na Severuse, kterému při jeho slovech vhrkly do očí slzy.

Nechtěl být slaboch. Nechtěl, aby ho někdo spatřil se slzami v očích, na veřejnosti. Tady ve starém chrámu se to ale zdálo býti konečné a jasné. Až teď na něj plně dolehla skutečnost, že Sophii už nikdy neuvidí. Že je mrtvá a nechala tady svého syna napospas osudu.

Přemýšlel nad ním teď jako nad jejím synem. Dokud bylo potřeba je oba zachránit, bral Nenarozeného na krátkou chvíli jako svou vlastní krev, snad díky jejich spojení. Teď ale netušil, jak by ho mohl vůbec někdy nechat vyrůstat v jeho blízkosti. Jak by mu mohl kdy vysvětlit, že nedokázal zachránit jeho matku? Jak by mu jen řekl, že zemřela kvůli němu? Jak by se mu vůbec někdy mohl podívat do očí? A navíc, bylo by fér nechat malé dítě vyrůstat s bývalým Smrtijedem a dopustit tak, aby se na něj všichni koukali skrze prsty?

Severus neznal odpovědi na všechny ty otázky. Dnes si ale po dlouhé době přál, aby se mohl jen stočit do klubíčka někde v malé místnosti a zapomenout. Zapomenout na všechnu tu bolest, kterou život způsobil jemu, ale zejména na tu, kterou způsobil on ostatním. Snad měl jeho otec pravdu v tom, že se už narodil prokletý. Tolik lidí, kteří kvůli němu museli trpět, tolik lidí, kteří pro něj a jeho chyby zemřeli!

Ne, rozhodl se v duchu. Něčemu takovému toho chlapce vystavit nemůže. Něco tak krutého by mu nikdy nemohl udělat. Cítil k němu určitý cit, silný cit, který ale pociťovat nechtěl. Potřeboval si vyčistit hlavu a srdce. Nechat chlapce, aby vyrostl ve Francii se svými prarodiči a nikdy více nespatřil svého otce, jehož pověst a prokletí by mu beztak nepřinesly nic dobrého, se zdálo být nejlepším možným řešením.

Najednou věděl dobře, proč se vydal zrovna sem. V této ponuré atmosféře byl schopen myslet a vidět věci tak, jak jsou. Až tady byl schopen učinit konečné rozhodnutí. Přesto měl někde v hloubi srdce pocit, že tohle rozhodnutí, ač je správné, neskutečným způsobem bolí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niki Niki | 24. srpna 2013 v 12:32 | Reagovat

Po téhle kapitole už ani nemám chuť číst dál... Jen zvědavost jak to dopadne mě nutí čekat na další kapitolu, ikdyž ne s obvyklím nadšením :-?

2 Katherine-ff Katherine-ff | 27. srpna 2013 v 19:04 | Reagovat

No jo, cekala jsem, ze to bude zlehka sok. Konec podle me ale neni spatny, spis realny. Tolikrat jsem autorum zazlivala, ze zabili nejakou postavu spjatou se Severusem, ale de facto je chapu - sama si Severuse, ktery zije stastne az do smrti, neumim vubec predstavit. Tohle mi pripada tak nejak mnohem realnejsi.
Bohuzel ale musim rict, ze dalsi kapitola bude az pristi tyden, protoze... Protoze. Omlouvam se. Ale bude, slibuju, tak jeste neutikejte :-)

3 Niki Niki | 9. září 2013 v 14:44 | Reagovat

A který týden že si to myslela?

4 Katherine Katherine | Web | 9. září 2013 v 15:40 | Reagovat

Bude to brzy, slibuju...

5 Niki Niki | 13. září 2013 v 14:41 | Reagovat

Vypadá to, že se asi už tenhle měsíc nedočkám, tak snad až se v říjnu dostanu opět k internetu, něco tu najdu...

6 Katherine Katherine | 21. září 2013 v 19:20 | Reagovat

Omlouvám se, byla jsem teď nějakou dobu zlehka mimo, ale už se dostávám zpět do formy a během tohoto týdne už definitivně kapitolu přidám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama