72. kapitola: Velký pátek

6. června 2013 v 20:44 | Katherine |  Aqua vitae novae
Tak se mi to, přátelé, konečně podařilo. Jsem opravdu ráda, teď bych se měla konečně trochu rozjet. Respektive sotva se rozjedu, bude konec, ale aspoň to nebude tak hrozně váznout, jako doposud. Taktéž dokončuji povídku pro kamarádku, kterou bych sem časem s jejím svolením přidala. A až to půjde, vrátím se i ke Kdo s koho a pokusím se to dopsat. Tohle jsou moje plány do budoucna. Tak uvidíme, jak se mi bude dařit jejich realizace.
Díky všem za trpělivost.
Tato kapitola je věnována všem, kteří ještě mou povídku čtou, ale zejména Niki, jejíž pravidelné komentáře mě vždycky moc potěší :)
Enjoy!




Počasí v těch dnech trápilo Británii více než obvykle a v malé ponuré chatce na pobřeží se schylovalo k velké bouři.


"Přesně tak to řekl," ohradil se zarostlý muž.


"Je to nesmysl, říkám ti! Není možné, aby to přežil! Ten kluk musí lhát!" vyjel na něj rozčileně druhý z trojice.


Třetí muž stál u okna, za kterým silně pršelo a obloha byla už čtvrtý den zatažená do šedočerných barev a tiše zíral před sebe. Přemýšlel o tom, co se právě dozvěděl. Hlavou mu běželo, zda je možné, aby selhali v tom jediném úkolu, který jim zůstal. Přece to viděli na vlastní oči. Jenže to je ten problém s magií... Někdy to, co člověk vidí na vlastní oči, vůbec nemusí být reálné.


"Chci mluvit s tím klukem," ozval se konečně. Jeho dva kumpáni k němu překvapeně pootočili hlavu.


"Rodolphusi, máme s tím chlapem dohodu," namítl jeden z nich. "Nepřivede nám ho sem. Navíc kluk je teď v Bradavicích, odtamtud ho nedostaneme."


"Dohoda se změnila. V pátek končí školní rok, do té chvíle jsem ochoten počkat. Pokud sem ale do pátečního odpoledne kluka nepřivede, vyřiďte mu, že se postaráme, aby se mu domů vrátil v krabičce od zápalek. On ví, že ho před námi nedokáže ohlídat. Ví, jaké jsou děti. Přivede ho."


Lestrangovi kumpáni přikývli. Koneckonců věděli, kdo tomu tady velí. Do pátku ale ještě zbývalo hezkých pár dní a atmosféra v chatce na pobřeží nebyla příznivá. Tohle se nemělo stát.


Severus zatím v Bradavicích trávil veškerý svůj čas přípravou na NKÚ a OVCE. Do zahájení zkoušek zbýval poslední den. Nikdy by nevěřil, že se na to bude těšit, vzhledem k obvyklému blázinci, který zkoušky provázel, ale tentokrát oceňoval, že mu něco odvádělo myšlenky od tématu, nad kterým se už napřemýšlel až až a nikam to nevedlo. Den co den ho ale stále trápil fakt, že se v novinách neobjevovaly žádné zprávy o dopadení těch tří. Denně nutil Minervu, aby urgovala bystrozorský oddíl a Kingsleyho, ale k ničemu to nevedlo. Žádné nové zprávy se neobjevily.


Rozhodl se, že pokud je nedopadnou do konce letních prázdnin, postará se o to sám. Jeho karma už byla patrně pošramocená dost na to, aby snesla ještě trošku černé magie. Pokud existovalo nebe a peklo, on už měl své umístění jisté, tak proč se namáhat. Jistě, myšlenka na použití toho kouzla mu nečinila sebemenší radost, ovšem jediný důvod, proč se do toho ještě nepustil a nevyřešil tu záležitost jednou provždy, byl ten, že šlo jen o něj. Už nebyl v sázce život nikoho jiného. Ti tři dostali, co chtěli, nebo si to alespoň mysleli. Věděl, že dokud je udrží v tomto přesvědčení, nikomu se nic nestane. Byli by hloupí, kdyby na sebe tak idiotsky upozorňovali. A Rodolphus byl mnohé, ale hlupák ne.


Rozhodnutí tedy bylo učiněno. Počká do konce prázdnin a pokud do té doby "odborníci" s celou věcí nepohnou, postará se o ni sám. Věděl, že Kingsley ho do Azkabanu za použití toho kouzla nepošle, ačkoli pro někoho jiného by to bezpochyby přesně takhle dopadlo. Ale on už měl své výsostné postavení. Přes všechny chyby, které kdy udělal, měli bývalí členové Fénixova řádu pocit, že mu něco dluží. A tohle bylo poprvé, kdy se rozhodl toho využít.


Když se zkoušky naplno rozběhly, najednou už neměl čas ani na tyto úvahy. Ani Dennis už se za ním nestíhal občas zastavit. Jediný, kdo mu občas dělal společnost, než padnul úplně vyčerpaný do své obrovské postele, byl Draco, který ho oblažoval svými posmrtnými moudry. Zdálo se, jako by ten hloupý rozmazlený kluk po smrti dospěl. Konečně viděl souvislosti, konečně spatřoval život takový, jaký skutečně byl. Jaká škoda, že k tomu nedošlo dřív. Možná by se mu teď nevznášel v tomhle stavu uprostřed ložnice.


Jako každý rok ale OVCE i NKÚ rychle nastaly a rychle skončily. Pro některé členy profesorského sboru to byl dojemný okamžik, protože se museli rozloučit s další várkou svých oblíbených studentů. Letos definitivně opustili školu Potter, Grangerová, Weasley, Weasleyová, Láskorádová a zbytek té jejich armády. Dokonce i Longbootom prošel, dokonce předvedl dost dobrý výkon. Po válce získal trochu sebevědomí a konečně dokázal naplno ukázal, co v něm je. Tihle všichni najednou odcházeli a zdálo se, že škola už nebude taková, jaká bývala. Jen Severus to tak nebral, ačkoli i on se cítil podivně při vědomí, že se Harry Potter už nevrátí, minimálně ne jako student. Takhle to ale chodilo rok co rok. Tihle jen patřili k výjimečné generaci.


Páteční odjezd se nachýlil a studenti, kteří se sem ještě měli po prázdninách vrátit, se těšili domů za svými rodinami a za létem plným užívání si a lenošení. Jen ti, kteří se loučili definitivně, působili poněkud smutným dojmem. Strávili tady spoustu času, prakticky nejlepší léta jejich životů. Nic tak báječného jako Bradavice už je nejspíš nečekalo, ale i tak byli připraveni vrhnout se vstříc novým dobrodružstvím, která život přináší.


Ze svého okna sledoval Trio, jak stojí na znovupostaveném mostě a pozoruje bradavické pozemky a okolí. Nechtěl a nemohl se loučit. Věděl, že se s nimi ještě setká.


Harry Potter z výšky zíral na místa, která miloval a která pro něj byla domovem a přemýšlel, jaký bude život teď. Svým způsobem mu to žádnou velkou změnu nepřinášelo, když odtud odešel už před dvěma lety, ale ten zásadní moment, jakým pro něj OVCE byly, ho přesto zarážel. Už nikdy se sem nevrátí jako student. Podivný pocit.


Objal kolem ramen své dva přátele, kteří stejně ponuře sledovali bradavické pozemky, a najednou v duchu věděl, že se sem za čas zase podívá. Tentokrát už ale bude stát na opačné staně barikády a jako učitel bude vítat všechny ty nové generace, které sem přijdou prožít nejlepší roky svého života a také se při tom něco naučit.


Věci se měnily. Život se měnil. Tohle byl zásadní den pro všechny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niki Niki | 7. června 2013 v 14:44 | Reagovat

Teda páni, u třetí věty mi vážně spadla brada, teď budu celý týden přemýšlet, jestli je 'ten kluk' Dennis, Nick nebo někdo jiný (toho 'jiného' ani zmiňovat nebudu, to je docela nesmysl) :-? :-D
A nějak se nám z toho vytrácí Sophie, doufám, že se brzy vrátí :-D
PS: díky za věnování :-)
PPS: snad tě potěší i tento komentář :-D  :-D

2 Katherine Katherine | Web | 7. června 2013 v 18:28 | Reagovat

Potěšil, ale v jedné věci trochu i překvapil :D Ovšem nic neprozrazuju, jsem rozjetá a do týdne tady máme další kapitolu :-)
Díky za komentář :-)

3 Niki Niki | 8. června 2013 v 18:28 | Reagovat

Překvapil? 8-O Jestli myslíš to s Dennisem a Nickem tak to beru tak, že Dennis ví, že Severus žije, ale jaký vztah by mohl mít k 'tomu chlapovi' když jeho rodina je mrtvá? S Nickem zase tak, že mu to mohl Dennis říct a třeba ani nevědět, že by to dělat neměl-ale o Nickovi toho taky moc nevíme takže si taky nejsem jistá....a třeba na to opravdu přišel Cooper, ha! :D  :D (A nakonec to bude někdo úplně jinej a já budu za trolla :-| ...)

4 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 8. června 2013 v 19:22 | Reagovat

Tak jsem se prokousala všemi kapitolami této povídky. I když už jsem jednou její začátek četla, musím ti složit obrovitánskou pochvalu - je to perfektní. Má to úplně všechno, co vždy od příběhu, který čtu, očekávám. Ale hlavně je to tak hrozně napínavé, že mi to absolutně nedovoluje odtrhnout oči. Ta povídka je dokonalá a ty jsi skutečně velmi dobrá autorka...
Upřímně jsem už teď hrozně nedočkavá a těším se na další kapitolu. A chci jenom říct, že doufám, že až Sophie zjistí, co Severus udělal, přetáhne ho kotlíkem. Protože to by si jenom zasloužil. Chápu, chtěl ji chránit, ale stejně... Takové tři pořádné rány těžkým kotlíkem a ono by se mu rozsvítilo :-)
Ježiši Kriste, doufám, že Dennis opravdu nepomáhá Smrtijedům. To by si Severus nezasloužil. A jestli jim pomáhá Nick, tak si to zase nezaslouží Dennis. A jestli Cooper - ha, tak kde potom skrýval ten intelekt?? :-)
Z tvých úvodních slov u této kapitoly jsem vytušila, že bude konec. Chce se mi říct, ještě ne, ještě vymysli něco víc, ale na druhou stranu chápu, že konec má přijít ve správnou chvíli. Snad bude alespoň správně dojímavý happy-end.
Přesto věř, že se k téhle povídce ještě minimálně jednou vrátím. :D
P.S. Kdybych mohla vypsat všechna kladná superlativa, která existují, vypíšu je, protože ta povídka si to zaslouží. Je geniální! :-)

5 Katherine Katherine | Web | 10. června 2013 v 23:56 | Reagovat

Teeeda, tady se mi to nějak zahemžilo komentáři, zatímco jsem neměla čas se sem podívat! :-) Tímto vítám zpět svou dávnou čtenářku! :D Dámy, některé úvahy mě až zarazily, ani mě nenapadlo, že by se na to někdo mohl dívat takhle, ale zpětně mi dochází, že by to teoreticky šlo. No, pravdu se dozvíte brzy. Povídka už nebude dlouhá, netroufám si (vzhledem ke svému hroznému sklonu k natahování) odhadnout počet kapitol, které nám zbývají, ale mnoho už jich nebude. Že bych to ukončila do 77.? Nebo 80.? Vždycky jsem měla slabost pro hezká čísla. Ale povídky si žijou vlastními životy a předpovědět něco takového, jako počet kapitol, absolutně není v mých silách. Jak už jsem mnohokrát napsala, tuhle povídku jsem začala tvořit tak, že jsem jako první vymyslela konec a pevně jsem se rozhodla, že se od něj neodchýlím. Čím víc se k němu ale blížím, tím víc si říkám, jak jen můžu být taková ***** (nadávky si doplňte sami/y, až na to přijde). Nicméně slíbila jsem si, že se toho konce budu držet a tak to taky dopadne. Tak snad mě nezastřelíte, až to uvidíte :D Dojímavé to předpokládám bude. Raději už nic nebudu prozrazovat a pomalu se pustím do další kapitoly, aby byla nejpozději v pátek připravená :-)
Díky za komentáře, moc mě potěšily. Hlavně ty pochvaly, občas přichází chvíle, kdy si říkám, že už mi to vůbec nejde, že už to tak nějak (neplánovaně a nechtěně) flákám a prostě už to není takové, jaké by to mohlo být, proto mě vždycky nějaká ta pochvala trochu zvedne ze dna. Takže díky, díky, díky moc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama