34. kapitola: Sophiino tajemství

13. dubna 2012 v 17:45 | Katherine |  Aqua vitae novae
Dnešní kapitola je jedna z nejdelších, jaké se tady zatím objevily. Sophie se probouzí po svém záchvatu a Severus je u ní, aby zjistil, jak jí je, a ujistil se, že bude v pořádku.
Enjoy!



Hrad byl tichý a potemnělý, studenti ještě necourali na snídani a duchové nepoletovali dlouhými chodbami, ale Severus už stál před vchodem do Sophiiných komnat. Zaťukal, nejprve dvakrát tiše, pak o poznání hlasitěji. Dveře se otevřely, ale nestála v nich Sophie, nýbrž Shelly.

"Paní ještě spí, pane," zastoupil mu cestu, protože si nebyl jist, zda může profesora vpustit bez jejího svolení. V hloubi své svědomité skřítčí duše ale věděl, že jí profesorova přítomnost neuškodí. Že se jen přišel podívat na její zdravotní stav, tak jako madame Pomfreyová, která se zastavila před půl hodinou a nesmlouvavě skřítka donutila k tomu, aby ji pustil ke své paní. Jelikož Sophie neprobudil ani nastalý hluk, který způsobilo skřítkovo a léčitelčino dohadování, provedla u ní několik diagnostických kouzel, prohlédla si místo na Sophiině hlavě, které bylo ještě včera rozbité, ale dnes již krásně zacelené, povzdechla si a opustila komnaty.

Severus vytáhnul z kapsy hábitu lektvar a ukázal ho skřítkovi.

"Nesu tvé paní ranní dávku lektvaru, pusť mě k ní," přikázal mu o něco příkřejším hlasem, než měl prve v plánu. Skřítek ho tedy poslechnul a odvedl ho do Sophiiny ložnice. Ležela tam tak, jak ji večer uložil, snad jen o něco pobledlejší než obvykle.

Stejně jako chvíli před ním léčitelka i on provedl pár diagnostických kouzel. Ačkoli nestudoval léčitelskou školu, tyhle věci pro něj bývaly rutinou, když ještě pracoval pro Pána Zla. Voldemort ho sice většinou neposílal s ostatními na vražedné a mučící mise, ale zato od něj velmi často očekával, že vrátí jeho oběti zpátky do přijatelného stavu, aby mohlo mučení pokračovat. Svým způsobem to byla ještě horší práce, než jakou vykonávali ostatní Smrtijedi. Nikdo z lidí, kteří se mu takhle dostali do rukou, už neměl šanci dostat se z Voldemortových spárů. Smrt byla jediné možné vysvobození a Severus musel oddalovat jejich šanci dostat se konečně pryč z té šílené agónie. Někdy raději tajně podal svým "pacientům" jakýsi rychlý jed a Pánovi Zla řekl, že oběť bohužel nepřežila první várku mučení. Poprvé, když takto ukončil život Voldemortovy oběti, cítil vůči sobě silný odpor, ale v hloubi duše věděl, že smrt je pro ně milosrdnější. I díky tomu si oddechl, když Lord Voldemort zmizel. Dívat se do zmučených vyčítavých očí žen, mužů i dětí a připravovat je k dalšímu mučení, to bylo nad jeho síly.

Druhá série diagnostických kouzel způsobila, že se Sophie začala probouzet. Mírně zamrkala a pak se jemně protáhla. Ten pohyb ji ale musel zabolet, jelikož sebou trhla a tvář se jí zkřivila bolestnou grimasou.

"Pořád to bolí? Přinesl jsem další dávku Anticruciatového lektvaru," zareagoval na její bolest rychle Severus.

Sophie se ani nepodivila, co pohledává v jejích komnatách, jen se natáhla pro lahvičku, kterou jí podával. Když její tváří znova proběhl bolestný výraz, Severus přistoupil blíže, jemně ji uchopil zezadu za krk, zaklonil jí hlavu a do pootevřených úst vlil obsah lahvičky.

"Byl by z vás dobrý léčitel," tiše zažertovala, aby odlehčila atmosféru. Severus se však ani nepousmál.

"Jak často míváte ty záchvaty? Chci slyšet pravdu. Tenhle lektvar se nesmí brát příliš často."

"Říkala jsem vám už včera, že se mi to stalo teprve počtvrté," zamračila se, když si uvědomila, že jí to Severus nevěří.

"Ve vašem vlastním zájmu doufám, že mluvíte pravdu, pokud byste brala tento lektvar ve větší míře, než je doporučeno, příště by vám taky nemusel zabrat."

"Já nelžu," bránila se Sophie rozhořčeně.

"Dobrá tedy. Začíná už zabírat? Cítíte, jak se vaše svaly uvolňují?" zeptal se jí a snažil se ve svém hlase potlačit starostlivý podtón. Uměl si moc dobře představit, jakou bolest jí musely tyhle záchvaty způsobovat.

"Je to lepší, děkuji," pohlédla mu zpříma do očí a on věděl, že to myslí upřímně.

"Ehm, můžu se vás zeptat…" začal Severus na své poměry velmi nejistě, když ho Sophie přerušila.

"Jak se mi to stalo?"

"No, sice už jsem o takových případech slyšel, ale není to příliš časté. Většinou, když dojde k překročení určité hranice při užití Cruciatu, oběť buď podlehne anebo ztratí z té nekonečné agónie rozum."

"Vlastně myslím, že se mi stalo obojí," zašeptala a v očích se jí usadil nepřítomný výraz.

"Jak to myslíte?" zeptal se Severus nechápavě. Sophie zatřásla hlavou, jako by se snažila vytřást nepříjemné vzpomínky, a pokynula mu rukou k její posteli.

"Posaďte se ke mně, prosím."

Jindy by Severus možná protestoval proti takovému narušení jejího soukromí a osobního prostoru, ale sama ho vybídla a navíc vypadala, že potřebuje cítit něčí blízkost. Posadil se tedy na okraj její postele, jeho ruka proti jeho vlastní vůli vyhledala tu její, a významně zdvihl obočí, jako by se jí snažil dát signál, že už může začít mluvit.

"Bývala jsem dobrá bystrozorka. Tvrdá, nesmlouvavá, kolegové mě uznávali. Ačkoli jsem byla zásadně proti vztahům na pracovišti, s jedním z kolegů jsem si byla stále blíž a blíž, až se z nás nakonec stali milenci. Náš vztah se vyvíjel, i když jsem si byla jistá, že to není správné, a jednoho dne mě požádal o ruku. Zpočátku jsem byla proti, ale nakonec mi došlo, že s ním chci být, a že to mou práci neovlivní, pokud to sama nedopustím. Vzali jsme se a já jsem dostala nabídku do EBO, elitního bystrozorského oddílu. Pak jsem se s Thomasem potkávala jen na ústředí a neúčastnili jsme se společně zásahových akcí, díky čemuž jsem znovu nabyla klidu a mohla jsem se těšit z toho, jak se mi úspěšně podařilo oddělit práci a soukromý život. Chvíli to fungovalo, dokud…"

Sophie se odmlčela. Severus si přivolal sklenici, která stála na vzdáleném stolečku, přičaroval jí vodu a nabídl jí ji. Sophie se napila, zhluboka se nadechla a pokračovala ve vyprávění.

"Fungovalo to, dokud jsem najednou nezjistila, že jsem ve druhém měsíci těhotenství. Pracovní shon způsobil, že jsem si toho ani dřív nevšimla. Nebyla jsem si jistá, zda jsem na mateřství připravená a zda se dokážu na nějakou dobu vzdát své práce, navíc v době, kdy Británie zoufale potřebovala pomoc každého bystrozora. Když jsem ale šla na prohlídku k lékouzelníkovi a on mě nechal poslechnout si srdeční ozvy mého dítěte, najednou se všechny pochybnosti někam vypařily. Práce jsem ale nedokázala nechat a tak jsem přesvědčila šéfa, aby mě nechal alespoň za stolem, než porodím. Thomas nesouhlasil, ale já už jsem byla rozhodnutá a tak neměl sebemenší šanci mé rozhodnutí zvrátit. Šlo to, pomáhala jsem kolegům s pátráním od svého stolu, fungovala jsem jako takový centrální mozek celého oddílu a dítě ve mně rostlo a rostlo. Až jednou…"

Sophie se znova zarazila. Tentokrát jedním gestem odmítla nabízenou vodu, zavřela oči a silně stiskla víčka k sobě.

"Kolegové byli někde v akci, když se jeden z nich přemístil zpět na ústředí s tím, že je Smrtijedi masakrují a že potřebují posily. Okamžitě jsem tam poslala další oddíl, v němž byl i Thomas, a přikázala jsem mu, ať mě neprodleně informuje, jakmile to bude možné. Půl hodiny jsem nervózně chodila po kanceláři, bouchala pěstí do zdi a doufala, že se někdo ozve. Nebyl už nikdo další, koho jim poslat na pomoc. Jen já… Nevím, proč jsem si myslela, že jedna sotva se pohybující ženská v osmém měsíci těhotenství dokáže zvrátit výsledek celé akce, ale nedokázala jsem zůstat na jednom místě a čekat. Přemístila jsem se za nimi…"

Opět se odmlčela. Její dech byl zrychlený a za zavřenýma očima se jí nejspíš promítaly události onoho osudného dne.

Severus na ni zíral pohledem, v němž se mísila lítost s hrůzou, a ani se už nesnažil to maskovat. Ona si ho beztak nevšímala, jen dál drtila jeho ruku. Pak se zhluboka nadechla a rozhodla se, že dořekne svůj příběh, ačkoli ho ještě nikdy nikomu nevyprávěla.

"Přemístila jsem se přímo doprostřed bojové vřavy, bojovalo se před jakýmsi mudlovským domkem. Toho dne tam Smrtijedi chytili nějaké mudlorozené kouzelníky, jak se schovávají společně se svými rodinami. Všech šestnáct jich mučili a zabili, než se tam přemístili naši. Jakmile jsem se objevila já, vřava už opadávala. Okolo se válela omráčená i mrtvá těla. Odrážela jsem kletby, ale byla jsem příliš nemotorná a pomalá. Pamatuju si jen, že mě jedna z kleteb trefila. Probudila jsem se až v nějakém chladném sklepení. Asi na mě umístili hlídací kouzlo, protože se tam hned po mém probuzení objevila Bellatrix. Smála se tím svým ďábelským způsobem a střídavě na mě vysílala Crucio a nějaké jiné, neméně bolestivé zaklínadlo. Pak si už na nic nevzpomínám. Probrala jsem se až u Munga. Byla jsem z nějakého důvodu naživu, ale dítě bylo… mrtvé."

Severuse polil smrtelný chlad. Na tohle si vzpomínal. Voldemort vykládal na jednom setkání o této akci, na které se jim podařilo zajmout těhotnou bystrozorku, kterou následně zmučili a její bezvládné tělo pohodili před ministerstvem jako varování ostatním bystrozorům.

"Thomas mi nikdy neodpustil, že jsem zabila naše dítě. Sice se mnou zůstal po celou tu dobu, co jsem byla u Munga, a když jsem rodila naše mrtvé dítě, držel mě za ruku, ale sotva jsem se zotavila, podal žádost o rozvod. Před tou akcí jsem měla všechno, práci, manžela, dítě na cestě, a najednou jsem přišla o všechno. Vrátila jsem se do práce, byla to jediná věc, při které jsem dokázala zapomenout. Paradoxní, že jsem se vrátila k tomu, co mi vlastně zničilo život... Ale nejspíš bych u toho zůstala, kdyby se na mě všichni nedívali tím lítostivým způsobem a neprovázel mě šepot, kamkoli jsem se hnula. Nakonec si mě šéf zavolal, zeptal se mě, zda nechci raději začít někde od začátku, a pověděl mi o místě učitelky obrany proti černé magii. A já, ačkoli jsem pociťovala obavy, zda dokážu pracovat s cizími dětmi, když jsem o vlastní přišla, jsem tuhle možnost přijala za svou. Dál pracovat s Thomasem a ostatními, kteří o tom věděli, by bylo nemyslitelné."

Severus na ni zíral a hlavou se mu proháněly nejrůznější myšlenky, nejsilnější však byl hlas, který na něj křičel, že je idiot. A on souhlasil. Skutečně se tak choval. Nutil ji, aby k němu byla upřímná, a přitom neměl ani tušení, jaké tajemství v ní tkví a jak musí být těžké promluvit o tom.

"Omlouvám se," vyhrknul zcela nesnapeovsky bez přemýšlení. Sophie na něj pohlédla s nechápavým výrazem ve tváři.
"Neměl jsem vás nutit, abyste mi o tom řekla, je mi to líto."

"Nenutil jste mě, potřebovala jsem se vám dnes svěřit," opáčila Sophie stále tichým hlasem.

"Nemyslím dnes, předtím. Choval jsem se opravdu hloupě."

"Všichni občas uděláme chybu. Tahle vaše hloupost aspoň nestála nikoho život…" Sophie se zase propadla do víru svých myšlenek a sebeobviňování, které zatím během svého pobytu v Bradavicích dokázala držet na uzdě, alespoň tedy do dnešního dne.

Severus ji uchopil za ramena, pohlédl jí zpříma do očí a promluvil k ní pevným hlasem.

"Vy jste své dítě nezabila, to Bellatrix Lestrangeová. Nesmíte si to vyčítat!"

Sophie jen smutně zavrtěla hlavou.

"Kdybych zůstala na ústředí, jak jsem měla, nic z toho by se nestalo. Vinu nesu jen a jen já," pohlédla na něj vážně a náhle pocítila potřebu cítit jeho blízkost mnohem intenzivněji.
"Mohl byste… objal byste mě, prosím?" požádala jej, a když vyplnil její přání, zabořila obličej do jeho hábitu. Když ji objímal, připadala si konečně v bezpečí. Vědomí, že není sama, jí dopřávalo pocit, že to všechno zvládne. Že se jí zase povede potlačit všechny tyhle myšlenky na minulost a znova je zamkne někde vzadu v malé komůrce své paměti.
Pak se od něj na chvíli odtáhla a vážně na něj pohlédla.

"Slibte mi, že nebudete s nikým mluvit o tom, co jsem vám řekla, a že se na mě budete dívat stejně, jako předtím. Nemůžu přijít o jediného přítele, kterého tady mám."

Severus přikývnul a Sophie si ho znova přitáhla blíž k sobě.

"Děkuji," zamumlala tlumeně do jeho hábitu. Konečně popustila uzdu svým emocím a nechala jednu osamocenou slzu, aby jí skanula po tváři.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Solzo Solzo | 13. dubna 2012 v 18:11 | Reagovat

napřed chybky kterých jsem si všiml abys je mohla opravit:Ačkoli nestudoval léčitelkou školu,(Ačkoli nestudoval léčitelskou školu), jeho ruka pro jeho vlastní vůli vyhledala tu její, (jeho ruka proti jeho vlastní vůli vyhledala tu její). V závorce jakby to asi mělo být. Je to napsané skvěle a Sophie mi je strašně líto, ani neprotestuju proti délce, měl jsem slzy na krajíčku a špatně se mi to kekoncičetlo :-)

2 Claire Claire | 14. dubna 2012 v 8:33 | Reagovat

Hmm, pěkně smutné tajemství, jen co je pravda. S tímhle se Sophii určitě nebude žít lehce, nejsem si jistá, že v tomto konkrétním případě pomůže obvyklý lék - čas. Ale možná, že tím, že se svěřila Severusovi, se jí alespoň malinko uleví a navíc, už mezi nimi nebude ten stín. Ale ty jim možná vymyslíš nějakou další komplikaci, nakonec Sevík ty situace, kdy může dojít k vzájemnému nepochopení a znovuodcizení, přímo přitahuje. Jasně, že se teď cítí trapně a určitě je mu Sophie líto, možná důvod, proč se nechal bez protestů objímat. Nevídaná věc, takhle si nechat narušit svůj krunýřek. Tak ať jim to momentální poklidné "splynutí duší" vydrží co nejdéle.
Ačkoliv zatím všechny náznaky ukazují na možnost vzniku romantického vztahu, tak to možná pro ně v plánu nemáš a ještě budeme překvapeni.
Díky za krásnou kapitolu, i když byla smutná, a těším se na další. :-)

3 Lisi Lisi | Web | 14. dubna 2012 v 9:58 | Reagovat

Hodně smutný zážitek, cítím proti Thomasovi averzi, že Sophii opustil. Vlastně se jí ani nedivím, že změnila místo. Snad už to bude jenom lepší.

4 Katherine Katherine | Web | 14. dubna 2012 v 14:21 | Reagovat

Solzo, děkuji moc za upozornění, wordové automatické opravy jsou potvory a já jsem ke konci už dost spěchala se zveřejněním, tak jsem si těch chyb ani nevšimla. Už jsem si je opravila, díky :-)
Claire, řekla bych, že nebýt citlivosti jejího tajemství, nenechal by si Sev narušit svůj "krunýřek", jak říkáš :-) Ale ta představa, jak Severus Snape někoho objímá, se mi vážně líbí :-P
Lisi, správné by samozřejmě bylo zůstat s ní a pomoci jí, aby se s tím vyrovnala, ale myslím, že toho měl Thomas jednoduše všeho dost. Musel mít pocit, že Sophie neustále upřednostňuje práci, a ve chvíli, kdy následkem toho zemřelo jejich nenarozené dítě, musela to být poslední kapka.
Díky všem za krásné komentáře, moc mě těší, že se vám kapitola líbila :-)

5 Mája Mája | E-mail | Web | 15. dubna 2012 v 1:49 | Reagovat

Je to hrozně těžké přijít o nenarozené dítě. Zvlášť, když už bylo tak veliké. Já přišla třikrát o desetitýdenní a stejně jsem se s tím moc těžko vyrovnávala. A syn se narodil v šestadvacátém týdnu. Týden byl jeho stav velmi kritický, takže považuji za zázrak, že to zvládl. Vím jak se Sopfie cítí, ale nevím, jestli je Severus ten pravý na poskytnutí opory a útěchy. No, nechám se od tebe překvapit. ???

6 Katherine Katherine | Web | 15. dubna 2012 v 12:35 | Reagovat

To je mi líto, že máš zrovna s touto smutnou záležitostí zkušenosti. Ale naštěstí se alespoň syn probojoval, ve dvacátém šestém týdnu, to musel být pořádný bojovník!
Teď mě tak trochu polilo horko, jelikož mi došlo, že jsem porušila základní pravidlo - psát o tom, co člověk zná. A já se přiznám, teď jsem trochu v lese. Budu se moc snažit, aby příběh probíhal dál věrohodně a doufám, že moc neujedu, ale skutečně jsem si teď docela naběhla. Severus určitě nebude ten pravý na poskytnutí opory, ale Sophie nikoho jiného nemá, od ukončení školy žila prací a všichni její přátelé a známí patří mezi bystrozory, se kterými přestěhováním do Bradavic víceméně přerušila styky. Možná si Soph se Severusem vypomůžou navzájem :-)

7 Susan Susan | Web | 4. dubna 2013 v 10:16 | Reagovat

Kapitolka nabitá city. Hltala jsem to jak ještě nikdy nic předtím. Sophiino tajemství je děsivě smutné a bolestné. Těžko se s tím srovnávat. Dobře že Sev upustil od své škrobenosti a byl tam pro ni. Bylo to moc hezké a dojemné. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama