Prohra

25. března 2012 v 0:00 | Katherine |  Jednorázové povídky
Největší vítězství - vítězství nad sebou. Pedro Calderón De La Barca




Cítím, že je se mnou něco špatně. Ubližuju ostatním dětem. Vyhýbají se mi, tak jim způsobuji bolest. Beru jim věci. Psychicky je ničím. Vychovatelky mě nesnášejí. Mají rády je. Vědí, že jsem jiný. Cítí to. Myslím, že se mě bojí.
---
Včera jsem umučil kočku. Nechtěla mě nechat, abych se k ní přiblížil. Nechtěla mě nechat, abych ji měl rád. Ani mě neznala, a už ke mně cítila odpor. Tak jsem ji chytil a zabil. Pomalu. Pořád slyším, jak hlasitě mňoukala, jak naříkala. Musela cítit hroznou bolest. A pak zmlkla.
---
Dnes jsem mluvil s hadem. Vychovatelky nás vzaly na procházku do parku. Plazil se tam. Řekl jsem si jen tak pro sebe, jak je ten had ošklivý. Měl divně formovanou hlavu. On mě slyšel a ohradil se. Rozuměl jsem mu. Nejdřív jsem to nechápal. Pak mi došlo, že jsem výjimečný. Proto můžu mluvit s hady. Možná je to důvod, proč mě matka dala do domova. Bála se toho, jak výjimečný budu.
---
Kluk z vedlejšího pokoje mi řekl, že mě vezmou k psychiatrovi. Prý slyšel, jak se o tom baví dvě vychovatelky. Podle nich jsem blázen. Chvíli jsem na něj zíral a v duchu jsem si stále opakoval, že by se mu něco mohlo stát. Mělo by se mu něco stát. Za to, jak se ke mně chová. Nemá mě rád, vím to.
---
Vedlejší pokoj se proměnil v izolaci. Slyšel jsem tu krátkovlasou vychovatelku, jak říká, že se ten ubohý kluk z té nemoci nejspíš nedostane. Prý ubohý! Mě tady nikdo nemá rád! Mně se vyhýbají, protože se mě bojí! On má všechno, přátele mezi ostatními, dokonce za ním jednou za čas přijde nějaký příbuzný. Strýc, myslím. Mám takové tušení, že jsem mu tu nemoc způsobit já. Nevím, jak je to možné. Možná skutečně blázním.
---
Kluka odvedle v noci vynesli nohama napřed. O jednoho ubožáka v domově méně. Stejně se ke mně nikdy nechoval tak, jako k ostatním. Choval se ke mně, jako bych byl špína. Nejsem špína. Jsem výjimečný.
---
Přemýšlel jsem. Mám dost času na přemýšlení, jelikož se mi všichni vyhýbají. Zajímalo by mě, proč mě tak nesnášejí. Proč se mě bojí. Je to tak odjakživa, pokud si dobře vzpomínám. Možná je to proto, že každý tady někoho má. Za některými dětmi chodí rodiče, kteří se o ně nemůžou starat, a tak je nechávají tady. Ale aspoň je navštěvují. Někdo má jiné příbuzné, kteří se jednou za čas zastaví. Ostatní se mají navzájem. Já jsem nikdy neměl nikoho.
---
Rozčiluje mě, že v domově nesmíme mít zvířata. Chtěl bych hada. Nemučil bych ho. Když s nimi umím mluvit, asi to něco znamená. Jsou výjimeční, tak jako já. A taky umí být pěkně nebezpeční. Jednou kousnutí, a je to! Jednou si pořídím hada.
---
Zdál se mi sen. Vlastně to byla vzpomínka. Byl jsem malý. Ptal jsem se ředitelky domova, kde jsou mí rodiče. Nechtěla mi to říct. Zíral jsem na ni. Po chvíli povolila. Řekla, že můj otec opustil mou matku. Prý se o mě nezajímal. A matka mě pak přinesla sem. Rozhodl jsem se. Až vyrostu a odejdu odtud, najdu si ho. Najdu ho a pomstím se za to, že o mě neměl zájem. A najdu i svou matku. Budou litovat, že mě neměli rádi.
---
Pořád nad tím musím přemýšlet. Začínám být přesvědčen o tom, že nikoho nepotřebuji. Děje se okolo mě spousta divných věcí a já si jsem téměř jist, že je nějak způsobuji já. Nepotřebuji nikoho, kdo by mě měl rád. Oni ale potřebují mě. Jednou budou litovat, že mě neměli rádi. Všichni.
---
Došel jsem k názoru, že nenávist je silnější než láska. Rodiče mě nedokázali milovat ani krátkou chvíli. Otec mě nemiloval nikdy, matka mě dala do domova. Láska je nestálý a přechodný cit. Nenávist vytrvá. Jsem silný. Nenávidím všechny lidi v domově a nenávidím otce a matku.
---
Dnes jsem měl návštěvu. Přišel za mnou nějaký muž. Myslel jsem, že je to doktor. Vím, že mě chtějí poslat k psychiatrovi. Byl to ale učitel. Podle něj jsem kouzelník. Všechny ty úžasné věci, které dokážu! Věděl jsem, že jsem výjimečný. Všichni ti lidé tady jsou ubozí. Nicky. Oproti mě jsou jen prach a bláto na mých botách. Nezáleží na nich.
Ten muž mě vezme s sebou do kouzelnické školy. Budu se učit různá kouzla a magii. Už se sem nevrátím.
---
Prý se sem budu vracet na prázdniny. Už mi to ale tak moc nevadí. Budu uměl kouzla. Až se sem vrátím, všichni budou litovat, že mě neměli rádi a vyhýbali se mi. Budou litovat, že mě vůbec poznali.
---
Měl bych si zvolit nějaké jméno, které bude v lidech vzbuzovat strach, už když ho uslyší. Mohl bych mít titul. Třeba lord. Jsem dostatečně vznešený. Mnohem více, než všichni ti ubožáci tady. Určitě mi v žilách koluje nějaká lepší krev. Jsem si jist, že jsem lepší než oni.
---
Lord Voldemort. Zní to dobře, že ano? Až to tihle ubožáci jednou uslyší, budou se pode mnou krčit a prosit o slitování. Marně. Nade mnou se taky nikdy neslitovali.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Claire Claire | 25. března 2012 v 11:42 | Reagovat

Tedy, paní doktorko, parádní kousek.
Vývoj zla step by step, moc pěkně napsáno. Stručně, jasně, výstižně - tleskám. :-)
Jediné, co mne mrzí je, že s tímto směrem duševního rozpoložení opravdu na Kdo z koho hned tak nedojde.
Myšlenkám člověk neporučí a nemá smysl věci lámat přes koleno, třeba na to veselejší ladění dojde časem. ;-)

2 Katherine Katherine | Web | 25. března 2012 v 12:50 | Reagovat

Claire, díky, připadalo mi zajímavé podívat se na věc z pohledu mladého Toma. Nicméně já jsem v jádru veselý člověk a dobrou náladu mám dost často, tak věřím, že i na Kdo s koho dojde. Chce to dokonalou konstelaci nálada/čas/nápad a bude to :-)
Díky za komentář :-)

3 Lisi Lisi | Web | 25. března 2012 v 16:51 | Reagovat

Chudák malý Tom, co by mu i jenom malý krapet lásky od vychovatelů dal.

4 Katherine Katherine | Web | 25. března 2012 v 17:05 | Reagovat

No právě. Myslím, že kdyby se tehdy našel aspoň jeden člověk, který by se o něj zajímal a vytvořil si k němu pozitivní vztah, mohlo být všechno jinak. Ale to už jsou dohady :-)

5 Mája Mája | E-mail | Web | 26. března 2012 v 21:15 | Reagovat

Kdysi jsem četla povídku, kde Harry proměnil Voldíka i všechny smrtijedy v nemluvňata a Tomíka si adoptoval. Zůstala otevřená. Udělá láskyplná výchova z Toma opět psychopata? Mrzí mě, že už si nepamatuji, co to bylo za povídku, četla jsem ji už hodně dávno.

6 Katherine Katherine | Web | 27. března 2012 v 1:00 | Reagovat

Teda, to muselo být hodně zajímavé čtení! Já myslím, že společnost nás ovlivňuje hodně, až příliš. Takže láskyplná výchova by podle mě běh dějin zvrátila. Ale kdo ví :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama