Moje země

22. března 2012 v 19:18 | Katherine |  Myšlenky
Moje země. Téma týdne, které nemá pranic společného s HP fanfiction. Alespoň v tomto krátkém zamyšlení ne. Kdo chcete jen a pouze fanfiction, dočkáte se zítra, jako každý pátek :)



Moje země. Moje vlast. Co pro mě vlastně znamená?

Poměrně pěknou zemi s místy vybrakovanou přírodou, ale také krásnými zákoutími. Zemi obehnanou horami. Ne moc vysokými, ale to člověku nebrání v příjemných procházkách a kratších túrách. Zemi vnitrozemskou, zemi ležící v samém srdci Evropy.

Také jde ale o zemi, která je domovem národa českého. Což z ní dělá místo, připravující mi denně nějaká nepříjemná překvapení, zklamání a deziluze. Jak jsem teď ráda, že tématem týdne není sám "Národ český, moravský a slezský"...

Nakonec je to ovšem hlavně země, ve které jsem se narodila, vyrůstala a kde prozatím žiju. První dvě fakta nezměním, třetí ano. Nejspíš. Na jak dlouho? Navždy? A kam půjdu? Bude jinde lépe? Kdo ví.

Občas mě trápí otázka "Where are you from?". Někdy, když vidím holohlavé davy pochodující ulicemi a vyřvávající dle jejich názoru vlastenecká, podle mě ale extrémistická a diskriminační hesla, nebo když slyším lidi stýskat si po "krásách a jistotách" komunismu, bojím se. Mám strach, že jednou, až se mě zase v zahraničí zeptají, odkud jsem, budu se tak propadat hambou, že na tu otázku ani neodpovím.

Dnešní doba není lehká, společnost se potýká s mnoha různými problémy. To bohužel nahrává extrémistům z obou stran politického spektra. Co se proti tomu dá dělat? Chodit k volbám, samozřejmě, to přeci dělá každý rozumný dospělý člověk, který si váží toho, že má v dnešní demokratické společnosti možnost nezávisle se rozhodnout. Každý, kdo jen nenadává v knajpě u piva. Co kromě toho ale člověk zmůže? Nevím. Možná mi odpovíte vy. Ale nejspíš ne.

Když chce člověk něco změnit, měl by začít u sebe. Ano, snažím se být takovým člověkem, abych se sebou mohla žít. Což vlastně znamená, že nikdy nedržím "hubu a krok". Když mám pocit, že je něco špatně, řeknu to, i kdyby mi to mělo uškodit. Lidi zásadně posuzuji podle jejich jednání, nikdy podle barvy pleti, národnosti, víry, sexuální orientace. Snažím se nelhat. Někdy se to nedaří. Docela často. Znáte to, když se doma zeptají, co ve škole, jak mi to jde. Někdy je holt jednodušší říct, že je všechno v pohodě a v duchu si slíbit intenzivnější učení. Ale snažím se. Taky nekradu. Jsem přesvědčená, že bych nevzala úplatek (ignorujme teď velkoryse fakt, že jako studentce mi ho ani nikdo nenabízí). Pochopitelně, že dokud před člověkem neleží na stole obálka s vysokým obnosem výměnou za nějakou službičku, přimluvení se, protlačení něčeho, nemůže s jistotou vědět, jak by zareagoval. Ale myslím, že bych dokázala odmítnout. Nebo v to aspoň doufám. Z hloubi duše jsem předvědčená o tom, že podstatou člověka je svoboda (což ostatně už před pěknou řádkou let prohlásil Georg Wilhelm Friedrich Hegel). Vyžaduji ji pro sebe i pro ostatní. Svoboda jednoho ovšem končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Ano, snažím se chovat tak, jak je to podle mého názoru správné. Začínám u sebe. Ale co dál? Co teď, když to nemá sebemenší vliv na chování zbytku společnosti? Každý nezačne sám u sebe, nezamete si nejprve před svým vlastním prahem. A i kdyby se každý začal chovat tak, jak považuje za správné, nepomůže to. Každý považuje za správné něco jiného. Jsem arogantní, když absolutně věřím tomu, že zrovna můj postoj je ten správný? Možná.

Co teď, když se mi nelíbí česká společnost? Můžu odjet. Ne teď, za pár let. Můžu opustit rodinu a přátele, pokud tady tedy vůbec nějací zůstanou, jelikož už teď houfně opouštějí tuto zemi jako krysy potápějící se loď. Ale bude to někde jinde jiné? Nejsou tohle prostě negativní znaky každé lidské společnosti? Nejspíš ano. Přesto jsem ale přesvědčená o tom, že některé národy stále ještě nedospěly do stavu, kdy by jim slovo morálka bylo úplně cizí.

Abych to uzavřela, moje země je bohužel pevně svázána s mým národem. I kdybych k ní tedy chtěla mít ryze pozitivní vztah, nejde to. Jediné, co zmůžu, je chovat se podle svých morálních pravidel a doufat, že budu vždycky schopná odpovědět na tu jednoduchou otázku, odkud jsem. Beze studu.
...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Claire Claire | 24. března 2012 v 18:43 | Reagovat

Dlouho jsem váhala - tedy, dlouho, dva dny - zda se vyjádřit. Z tohoto tvého uvažování mne jímá smutek (a počínající hrůza). Smutek proto, že jsem před lety, za zcela jiné politické situace tady i v Evropě, občas, velice vzácně někam vycestovala (míněno na západ od Aše, jih od Tábora). A vždycky jsem se úporně snažila, aby na mně nikdo nepoznal. odkud jsem. Pocit studu za poměry v zemi i za chování lidí, kteří měli pravidelnou možnost vyjíždět a tvořili tak reprezentativní vzoreček, byl obrovský. I já jsem patřila k těm bezbřeze optimistickým naivním bláznům, kteří v listopadu zvonili klíči a doufali ve změny k lepšímu. A jsme u důvodu toho smutku - jediné, co se změnilo k lepšímu, je ta možnost vycestovat, kdykoliv, víceméně kamkoliv, na co stačí kapsa a odvaha. S lítostí přiznávám, že při dnešních pobytech za hranicemi snažím vyhnout té otázce "Where are you from?", abych nemusela lhát nebo říci pravdu a propadat se hanbou za stejné věci jako před čtvrtstoletím.
Ty se s popisovanými postoji stydět nemusíš - za sebe. Ale Katherine, upřímně, co všechno to ostatní, co opravdu jedinec změnit nemůže?

2 Katherine Katherine | Web | 24. března 2012 v 22:31 | Reagovat

Pravda, pravda. Změnilo se tady toho hodně (a velká část k lepšímu - svoboda slova, tisku, volné cestování, dítě jde na školu, na jakou chce, a nikdo nehledí na to, zda mu náhodou strýček neemigroval na západ atd.), jen jedno zůstalo. Česká mentalita. Lidi mi občas říkají "Jo, já chápu, že chceš žít jinde, mě už tady ta politika taky pěkně štve," ale to se pak musím pousmát. Já nemám problém primárně s českou politikou, jako mnoho lidí. Já mám problém s tou mentalitou a nemám sebemenší tušení, jak se to dá změnit. Když lidi nadávají na politiky, uvažuju, jestli si vůbec uvědomují, že ti politici vzešli z jejich řad. Národ má takové politiky, jaké si zaslouží. A zrovna ten český národ si toho moc nezaslouží. Když jsem byla mladší, říkala jsem si, že českou mentalitu hrozně ovlivnil komunismus, a že se to s přílivem nových generací zlepší. Občas mě ale jímá hrůza, když ty mladé generace (některé mé vrstevníky!) vidím a slyším. Změna veškerá žádná. A já netuším, jak to ovlivnit. Do nedávna jsem ještě přesvědčovala lidi, jejichž názory mi připadaly alarmující, k nějaké elementární slušnosti a úctě k jinému člověku, bez ohledu na jeho barvu pleti/národnost/orientaci/vyznání. Nikdy se to nesetkalo s nějakým výsledkem, akorát jsem se neustále rozčilovala a zvyšovala si tlak. Tolik k mladé generaci. A že by se snad mladá generace změnila aspoň v těch "typických českých" vlastnostech? Nemyslím si. Jsou sprostí, nemají úctu k jiným lidem ani k cizímu majetku, když dostanou příležitost, budou krást stejně jako generace před nimi (aneb kdo nekrade, okrádá rodinu), a ještě ke všemu jsme národem rasistů. Bezva. Nevím, kde je řešení. Ale opravdu  by mě to zajímalo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama