Co by se stalo, kdyby se historie opakovala

15. února 2012 v 8:00 | Katherine |  Jednorázové povídky
Dnes se mi očividně nechce spát, tak jsem napsala jednorázovku na téma týdne. Mimochodem, nechala jsem v ní Rona, aby se na konci projevil docela inteligentně, což často nedělám. Respektive obvykle ho ani nezapojuji. Tak ať má taky jednou nějakou pěknou "roli". Co se touto povídkou snažím říct? No... snažím se. Co, to už si snad každý přebere sám.



Mladý muž, či spíše ještě chlapec, seděl na břehu Černého jezera a pozoroval jemný pohyb vlnek na hladině.

Dnes nastal ten den, kdy se mnoho kouzelníků přišlo rozloučit s těmi, kteří padli v boji proti Lordu Voldemortovi a jeho Smrtijedům. A loučili se právě zde. Tady, kde to všechno začalo i skončilo.

Před jednašedesáti lety vstoupil uzavřený a opuštěný jedenáctiletý chlapec poprvé do tohoto hradu. Sedm let chodil jeho chodbami a navenek působil jako kterýkoli jiný student. Jeho srdce však bylo už tehdy otráveno jedem nenávisti. Nejspíš to způsobil fakt, že chlapec vyrůstal bez rodičů, ve světě, do kterého nepatřil. Možná měl přirozené sklony k násilí a útlaku slabších. Ať tak či onak, zanedlouho okolo sebe začal shromažďovat přívržence, kteří s ním sdíleli jeho nenávist.

Netrvalo dlouho a chlapec se svou skupinou začal vyvolávat strach v celém kouzelnickém společenství. Oprávněný strach. On a jeho temná družina neváhali zabíjet lidi, kteří se lišili. Lidi, kteří v jejich očích špinili čistou kouzelnickou krev. Lidi, kteří pro ně byli jen méněcennými bytostmi.

Z chlapce se stal muž a jeho moc stále více sílila. Nikdy však nepoznal lásku. A to se mu také stalo osudným. Na celých čtrnáct let se kouzelnická společnost zbavila jeho vlivu. Zlo ale nezmizelo nadobro. Jen dřímalo a vyčkávalo, až zase dostane příležitost projevit se. A znovu lidé dopustili, aby se zlo vrátilo mezi ně. Našli se ale i takoví, kteří to nevzdali. Kteří bojovali a nasazovali své životy, aby ho konečně zničili. Mnoho jich padlo. Někteří v boji, jiní jako oběti jeho zvráceného názoru na čistou krev. Každý z nich, bez ohledu na zásluhy, získal bílý náhrobní kámen na bradavických pozemcích.

Mnozí odpůrci protestovali, že se ze školy stane hřbitov. Lidem, kteří se sem dnes přišli naposledy rozloučit, to však připadalo správné a důležité. Jejich přátelé, příbuzní a známí zemřeli, aby se následující generace nemusely krčit pod údery tyrana. Aby každý bez ohledu na svůj původ mohl studovat, pracovat a žít jako všichni ostatní. A to bylo třeba zachovat pro příští generace.

Zrzavý hoch držel okolo pasu svou dívku. Společným zrakem sledovali ostatní, jak pokládají věnce a zapalují svíčky u bílých náhrobků. Skutečně tady vyrostl nemalý hřbitov. Také oni dnes položili několik věnců. V tomto boji ztratili mnoho přátel a příbuzných. Dívka se rozhlédla. Někdo jí tady chyběl. Přišli dnes společně, všichni tři, ale chlapec s jizvou na čele se vytratil ihned po úvodním ceremoniálu.

Přemýšlel. Na ruku mu vylezl pavouček, on si jej ale nevšímal. Myslel na to, co je správné a co špatné. Na to, zda je možné zlo definitivně zničit. Jestli se nevrátí za pár let zpět, možná jen v jiné formě.

"Harry, tady jsi! Hledali jsme tě," ozvalo se mu za zády.

Nemusel se ani obracet. Věděl, že ho jeho přátelé najdou. Ani to nechtěl jinak. Zrzek se svou dívkou se usadili do trávy vedle něj. Sledovali společně jezero a mlčeli.

"Ceremoniál se povedl," narušil chvilku ticha zrzek. Jeho přátelé přikývli.

"Myslíte, že se lidi poučí?" ozval se hoch s jizvou.

Dívka na něj tázavě pohlédla, ale věděla, co má na mysli. I přesto svou otázku ještě upřesnil.

"Co když se za pár let zase objeví nějaký blázen se svými vizemi o čisté společnosti?"

Tohle ho tížilo. Nechtěl si ani představit, že by se nedávné časy zase vrátily. Přesto věděl, že je lidskou přirozeností opakovat svou historii. Nepoučit se z ní. Zapomenout a hloupě dělat stále ty stejné chyby.

"Je to možné," připustila dívka se smutným výrazem ve tváři. I ona nad tím v poslední době často přemýšlela.

"Nesmíme zapomenout. Naše děti nesmí zapomenout. Musíme si stále připomínat, co se tady dělo. Když nezapomeneme, je tady naděje, že se poučíme. Jen nesmíme zapomenout...," odpověděl na tíživou otázku tiše, ale rozhodně zrzek.

A oni věděli, že tentokrát má absolutní pravdu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mája Mája | E-mail | Web | 16. února 2012 v 10:57 | Reagovat

Hezká povídečka. :-D  Tak měl možná vypadat Epilog k Relikviím smrti...

2 Katherine Katherine | Web | 16. února 2012 v 12:59 | Reagovat

Áááh, prokletý epilog! Ten mě tehdy řádně zvednul ze židle... A pak jsem doufala, že aspoň ve filmu je napadne to vynechat. Vždyť já neznám jediného člověka, kterému by ten epilog nepřišel hrozný. To se JKR vážně moc nepovedlo, přeslazený happy-end s kopou dětí 8-O Díky za komentář :-)

3 Medy Medy | 17. února 2012 v 8:42 | Reagovat

Tak nevím, jestli se mám přihlásit k tomu, že se mi epilog u JKR líbil. Jenom to, co s ním provedli ve filmu bylo šílené, těm maximálně 20letým jsem vůbec nevěřila, že už vedou svoje děti do školy.

4 Katherine Katherine | Web | 17. února 2012 v 14:03 | Reagovat

Medy, vážně se ti líbil? Páni, tak to jsi opravdu první člověk, kterého znám a líbilo se mu to. Na mě to působilo hrozně uměle. Po devatenácti letech, všichni šťastní, nikde nic negativního na obzoru, všichni se usmívají (pochopitelně až na Albuse Severuse, který má hrůzu z toho, že by nedej bože mohl skončit ve Zmijozelu). Umělé, to je pro mě to, co vystihuje epilog. Ale ve filmu to bylo vážně ještě mnohem horší. Jakkoli si vždycky říkám, že HP miluju a tak si na nic z toho nemůžu ani moc stěžovat, nad epilogem bych se dokázala rozčilovat dlouho :-)

5 Claire Claire | 18. února 2012 v 11:41 | Reagovat

K Májinu komentu není absolutně co dodat, snad jen : ne možná! A moudrý Ron je fakt neotřelý nápad. Ještě k obsahu - lidi zapomínají neustále a rádi, najmě a především na to, na co by neměli. V naprosto minimálním procentu případů je na vině sešlost věkem a skleróza.
Mimo obsah - Katherine, budeš mi scházet při prvním kole diskusního klání u Alis, doufám, že to následně doženeš. Užij si hory a nenech se zasypat lavinou, chyběla bys nám. :-D

6 Katherine Katherine | Web | 18. února 2012 v 12:41 | Reagovat

Claire, díky moc za krásný komentář! :-) S tím zapomínáním je to přesně, jak říkáš. Možná by některé školní exkurze měly být pro každého povinné. Pak by se snad nenašli lidi, které by napadlo cosi popírat nebo dokonce obdivovat. Včera se s námi na jednom fóru loučilo jisté nevychované mládě (které jsme se tam celý večer marně snažili převychovat alespoň k nějaké etiketě na webu) heilováním. Děs. Ale dokud jsou to děcka, stále se s nimi dá pracovat, ovšem co s dospělými? Ach jo, už odkládám svou vážnou tvář... Co se týče diskuse u Alis, nakonec to pravděpodobně stihnu, zdá se, že budeme vyjíždět až někdy nad ránem, takže se zúčastním v plné zbroji. Diskuse o HP, to je něco, co mi v mém životě chybí (už proto, že o mém psaní ví víceméně asi dva z mých přátel). Budu se na to těšit :-)

7 Mája Mája | E-mail | Web | 18. února 2012 v 16:13 | Reagovat

Diskuse u Alis? Kde? Kdy? Můžu také? ???

8 Katherine Katherine | Web | 18. února 2012 v 17:01 | Reagovat

No určitě, je veřejná :D Alis říkala, že každou neděli po půlnoci :-)

9 Mája Mája | E-mail | Web | 20. února 2012 v 12:46 | Reagovat

Jen mi ještě prozraďte kde najdu Alis. Něco mi to říká, ale než bych to našla... :-?

10 Katherine Katherine | Web | 20. února 2012 v 16:26 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama