Jak to všechno končí

9. listopadu 2011 v 22:34 | Katherine |  Jednorázové povídky
Milí čtenáři, všimla jsem si zvláštní skutečnosti. Zatímco v povídkách, které čtu, zoufale prahnu po šťastných koncích, v mých vlastních povídkách (konkrétně v těch jednorázových) obvykle můžete spatřovat spíše smutek a depresi. Už dlouho jsem nenapsala nic tak veselého, jako byl Černý pes. Nemůžu říct, že by mé poslední povídky vystihovaly mé rozpoložení, to opravdu ne, ale tak nějak se mi v poslední době nedaří psát věci s nadhledem, veselé povídky.
Jak vznikl tenhle kousek? Uvažovala jsem nad tím, jak to JKR na konci hrozně zjednodušila. Jistě, HP začínal jako kniha pro děti, tak by se přeslazený happy-end mohl zdát na místě, ale poslední díly už pro děti rozhodně nebyly. A tak mě napadlo, že zatímco v poslední kapitole je všechno krásné, šťastné a dokonalé, ve skutečnosti by časem musela přijít deziluze. Protože tak to prostě chodí. Takový náš svět je. A tak vznikla tahle povídka. Snad vám nebude připadat moc depresivní. Já ji spíše označuju jako ... reálnou.



Černovlasý mladík s jizvou na čele seděl na zemi s hlavou v dlaních. Nevěděl, proč zrovna dnes, ale pohár jeho trpělivosti přetekl. Kouzelnický svět se sice zbavil Voldemorta, ale jinak se vůbec nezměnil. Lidé se vůbec nezměnili. Všude vládla korupce a byrokracie a hodnoty v této společnosti představovaly stále jen peníze a postavení.

Slyšel, jak se k němu někdo přiblížil. Mladá žena si klekla vedle něj do trávy. Nezvedl hlavu, její přítomnost rozpoznal jen díky tomu, že ucítil její parfém. Nechtěl zvednout oči a dívat se dál na tento svět. Měl toho dost.

"Pro tohle jsme bojovali?" zeptal se zlomeným hlasem. Nečekal na odpověď. Vlastně ji ani nechtěl slyšet.

"U Merlina, byli jsme tak naivní. Riskovali jsme životy, obětovali jsme naše dětství a mládí, a kvůli čemu? Lidi se vůbec nepoučili, nikdy se nechtěli změnit. Jediné, o co jim šlo, bylo, abychom je zbavili tyrana a oni mohli dál v klidu pokračovat ve svých manipulacích, přetvářkách, lžích a hrách. A hrají pořád o jedno a totéž. Moc a peníze. Peníze a moc. Byli jsme skutečně tak hloupí, když jsme naivně předpokládali, že se po válce všechno změní? Že se na ministerstvo dostanou slušní lidé, kteří to všechno přetvoří k lepšímu? Byl Brumbál vážně jen starý, senilní idealista? Asi ano… Tenhle svět vůbec nestál za to, abychom pro něj tak riskovali."

"Harry…" zašeptala dívka, ale pak zmlkla. Nevěděla, co říct. Měla mu snad oponovat, ačkoli věděla, že má pravdu? Cítila totéž, už tak dlouho. Ona, která vždycky chtěla lepší svět, která byla ochotná pro něj ledacos obětovat. Ona, která se v tomto směru vždycky angažovala. Ani jí už nezbývaly žádné ideály.

"Víš, Hermiono, kdybych mohl vrátit čas, nevím, jestli bych se zachoval podruhé stejně. Jediný, kvůli komu stálo za to Voldemorta porazit, byli mudlové. Ti proti němu neměli sebemenší šanci, byli zcela bezmocní bez kouzel a magie. Ale náš svět? Nestál za to. Jen tehdy jsem to nevěděl…"

Konečně zvedl hlavu a zadíval se před sebe. Jeho pohled spočinul na jednoduchém černém náhrobním kameni.

"On pro to obětovat život, Hermiono. Pokaždé, když předstoupil před toho hadího bastarda, riskoval odhalení a smrt. A nakonec pro to skutečně zemřel. Víš, někdy si říkám, že jsem tehdy v bitvě měl zemřít taky. Udělat něco dobrého pro svět, ale už se nikdy nedozvědět o jeho prohnilosti a zkaženosti. Nepřišel bych tak o ideály…"

"Já vím, Harry, já vím," zašeptala mladá žena a pohladila jej po hřbetu ruky. Oba už chápali, že přijít o ideály je to nejhorší, co se člověku může stát. Horší než smrt…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mája Mája | 10. listopadu 2011 v 10:48 | Reagovat

Po přečtení úvodu se zatím do povídky nepouštím. Mám teď takové období, že snesu jen ty šťastné a veselé příběhy. Až se srovnám, tak se k této jednorázovce určitě vrátím... :-x

2 Katherine Katherine | Web | 10. listopadu 2011 v 13:03 | Reagovat

To naprosto chápu :-) Jak říkám, sama radši čtu ty veselé. Jen ta ruka si píše co chce, a v poslední době holt spíš ty smutnější. Ale tuhle povídku bych přece jen za smutnou neoznačila. Jak říkám, je spíš reálná. Což jí ovšem na optimističnosti nepřidá :-|

3 mamba mamba | 27. února 2012 v 21:13 | Reagovat

hmmm, ještě horší než přijít o ideály je přijít o víru, v cokoliv a o životy našich drahých. :-x A ano, konec HP byla přeslazená limonáda :-!

4 Katherine Katherine | Web | 28. února 2012 v 19:05 | Reagovat

To je pravda, po ztrátě ideálů pořád ještě zbývá víra, že jednou se to zas v lepší obrátí. Ovšem ta bývá velmi často značně nerealistická :-) A epilog? Jakkoli HP miluji a tak kritizuji co nejméně, epilog bych bez milosti vymazala z povrchu zemského i ze své paměťi :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama