Druhý svět

19. října 2011 v 23:17 | Katherine |  Jednorázové povídky
Druhý svět. Téma týdne. Nevím, proč jsem se rozhodla něco krátkého k němu napsat, ale stalo se. Jedna velmi krátká jednorázovka. Snad se bude líbit.




Nevěděl nic o světě. Nic o velkém příběhu vítězství a porážky, nic o nově nastupující době míru. Nevěděl, že právě leží v mudlovské nemocnici, kam ho po konci bitvy přenesl jistý zelenooký mladík s jizvou na čele. Nevěděl, že ho U Svatého Munga odmítli přijmout, ačkoli se za něj zaručil sám chlapec, který přežil. Nic z tohoto světa ho už netrápilo. Žil, ale dalo se to stále ještě označit jako život?

Přes to všechno stále cítil. Ne tu bílou chladnou místnost, ve které leželo jeho tělo a kde se ho snažili probrat z kómatu. Vnímal teplo, které vycházelo zdánlivě odevšad. Světlo, které zářilo. Jako by se procházel po Slunci, aniž by ho spálilo. A klid. Nekonečný klid.

Rozhlížel se okolo sebe. Ne proto, aby zjistil, kde je, to ho netrápilo. Cítil, že sem patří. Teď, v tomto okamžiku to tak mělo být. Jako by to bylo dané. Chtěl jen poznat toto místo. Hřejivé a klidné, jako by vycházelo z jeho nitra a dávalo mu to, co nikdy nezažil a vždycky to hledal. Co vždycky potřeboval. Tak jako každý člověk na světě.

Pak ji spatřil. Stála tam, mladá a krásná jako vždy. Ladná. Jemná. Dokonalá. Jediná žena, kterou kdy miloval. Žena, pro kterou by udělal cokoli na světě. A přesto jí ublížil. Tak moc.

Zíral na ni. Natáhl ruku, aby se jí dotknul. Konečky prstů ucítil její jemnou kůži. Pohlédla na něj s výzvou v očích, otočila se a pomalu odcházela. Nezaváhal. Věděl, že ji musí následovat. Tentokrát už ano. Kráčeli v tichosti, ani našlapování jejich kroků nebylo slyšet, jako by snad šli po cestě vystlané vatou.

Klid přerušilo pípání mudlovského přístroje. Píp, píp, píííííííííííp. A pak ticho. Konec.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ninka Ninka | Web | 20. října 2011 v 21:25 | Reagovat

Juuuj, krásne :) Je tam všetko, čo tam má byť, len ma ruší chyba v poslednej vete :D Zamenila si u s i :)

2 Katherine Katherine | Web | 20. října 2011 v 21:28 | Reagovat

Ááááh, debilní automatické opravy ve wordu :D Opraveno, díky za upozornění :-) Jsem ráda, že se ti to i přesto líbilo, je pravda, že překlepy a chyby jsou rušivé :-)

3 Mája Mája | E-mail | Web | 22. října 2011 v 0:16 | Reagovat

Ach jo... Nemám ráda povídky o umírání... Ale když se to podá takhle, je to přece jen o trochu snesitelnější...

4 Katherine Katherine | Web | 22. října 2011 v 14:07 | Reagovat

Já je nemám ráda z toho úhlu, že je nečtu :-) Ale znáš to, ruka píše sama a někdy to tak vyplyne, že nějakou napíšu :-)

5 Susan Susan | Web | 6. listopadu 2011 v 21:07 | Reagovat

Na to, že mi před chvilkou ujel-ne vlastně on vůbec nepřijel, prostě se mi někam ten zatracený autobus zašil a odmítl přijet a vzít mě na intr a díky tomu jsem pěkně vytočená, tak tahle povídka mě zase zatočila zpět. Bylo to parádní. Nepotřebovalo to žádnou okázalost v podobě přímé řeči ani hlubší zkoumání pocitů. Jen náznaky, domýšlení si a fakt, že tu nejsou jména a přece každý ví o koho jde, prostě já nemám slov. Parádní, až mi na to písmenka v klávesnici nestačí. :-) Krása a...prostě krása.
Páni, to je zase sloh 8-)

6 Katherine Katherine | Web | 6. listopadu 2011 v 21:36 | Reagovat

Susan, ber to pozitivně, vypadá to, že zítra nejdeš do školy, když tě tam autobus neodvezl :D Díky moc za kráááááásný komentář, moc mě potěšil :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama