(Nedobrovolný) návrat z Anglie

5. září 2011 v 15:28 | Katherine |  Má maličkost
Home, sweet home... Ale kde je domov, tam, kde bydlíte, nebo tam, kde se cítíte opravdu šťastní? Podle mě by měl domov znamenat místo, kde jste nejšťastnější, ne dům/město/zemi, kde jste se nějakou náhodou narodili a očekává se, že tam budete spokojení. Neměl by člověk udělat vše pro to, aby byl šťastný? A pokud to znamená odjet někam daleko a opustit všechno, co si vybudoval, neměl by to i přes to všechno podniknout? Nejde snad v životě hlavně o to, aby byl člověk šťastný? Proč se řídit podle toho, co si pod štěstím představují jiní? Dnešní článek pojmu jako určitou formu terapie. Možná si díky němu něco ujasním, možná ne. Who knows...



Milí čtenáři, tak mě tady zase máte. V sobotu ráno jsem přistála na pražské Ruzyni. Kulturní šok, chuť nastoupit na nejbližší letadlo zpět do Spojeného království a hluboká deprese z ne zcela dobrovolného návratu, to byly pocity, které mě na cestě domů doprovázely. Ten propastný rozdíl mezi nádhernou Velkou Británií a špinavým Českem, mezi přátelskými a věčně se usmívajícími Brity a nepříjemnými a neustále naštvanými Čechy, ten mě tíží ještě teď. V ČR jsem už třetí den, ale nutkání okamžitě odjet na letiště a vrátit se, mě stále ještě neopustilo. Kdo ví, jestli mě ještě opustí...

Člověk by řekl, že se nikdo nedokáže tak hrozně upnout k nějaké zemi nebo místu, když tam stráví pouhých šest dnů. Já sama jsem však dokonalým případem toho, že to lze. Od malička jsem hrozně ráda cestovala a poznávala cizí kraje, a také jsem se už mnohokrát rozhodla, že až vyrostu, budu žít někde jinde. Nejprve v Praze, pak ve Vídni, Berlíně a nakonec ve Stockholmu. Pokaždé to mělo jeden společný jmenovatel, v daném městě se mi líbilo a dokázala jsem si představit můj život tam. Tentokrát to ale bylo jiné. Když jsem poznala Británii a Angličany, zjistila jsem, že už si nechci představit svůj život jinde. Za ten krátký, překrátký týden jsem se cítila tak šťastná, jako nikdy v životě. Celé dny jsem se usmívala, seznamovala se s novými lidmi, broukala si v Double Deckeru i při chůzi na ulici. Vypadá to zvláštně? Pro Čechy rozhodně. Jenže já jsem tam prostě byla tak hrozně šťastná, že jsem to nějak ventilovat musela. Potkala jsem tam spoustu skvělých lidí. Fajn kluka z USA, který se narodil v Thajsku a procestoval celý svět, tři holky z Izraele, které si právě odkroutily svou ne zcela dobrovolnou, ale povinnou dvouletou službu v armádě, a tak se vydaly procestovat Evropu, Francouze, který studovat univerzitu, ale nenaplňovalo ho to, a tak cestoval a hledal něco, co ho bude bavit. Sympatického černocha, který prodával na trhu v Camdenu, a který na všechny okolo vesele pomrkával a nahlas si zpíval, aby všichni věděli, jak šťastně se cítí. Tohle byla moje Anglie. Místo, kde jsem byla šťastná. Místo, díky kterému jsem si uvědomila, co to vůbec znamená, být takhle moc šťastná. Místo, které mi ukázalo, že v Česku šťastná nejsem.

A teď jsem zase tady. Proč jsem se vrátila? Nevím, asi kvůli povinnostem, které mě tady svazují, možná kvůli omezeným finančním možnostem. Jenže nemůžu vyhnat z hlavy pár myšlenek. Proč jsem nezůstala a nesehnala si na rok práci? Proč jsem si nepodala přihlášku na některou z vynikajících britských univerzit, které se sice platí (a ne zrovna málo), ale studenti ze zemí EU na ně bez větších problémů dosáhnou se studentskou půjčkou, kterou jim Velká Británie poskytne? Proč jsem se proboha nepostarala o to, abych mohla žít tam, kde bych se cítila dobře? Proč si většina lidí (mezi které jsem se bohužel svým návratem zařadila) vybere tu jednodušší cestu, když stojí před volbou, zda žít spokojeně a podle svého, nebo si nekomplikovat život a nic neměnit? Nestály by za to ty komplikace?

Od chvíle, co jsem se vrátila, projíždím na internetu tipy pro studium ve Velké Británii. Co bych dala za Oxford, Cambridge nebo Londýn? Asi všechno... Jenže nakolik reálné to je? Doma na mě pohlédli jako na blázna, když jsem oznámila, že bych tam chtěla studovat. Bylo mi řečeno, ať se vrátím pěkně do Prahy, uklidním se a pustím se do studia medicíny, tak jak je to v plánu. Je pravda, že celá léta jsem snila o životě v Praze. Loni na podzim jsem se tam přestěhovala a byla jsem poměrně spokojená, tedy na mé české poměry. Jenže letos je vše jinak. Jak se můžu vrátit do Prahy, poté, co jsem viděla Londýn? Jak můžu jít studovat Karlovu Univerzitu, když jsem navšívila Oxford? Jako bych najednou už nemohla být spokojená s tím, co mám k dispozici. Odjakživa jsem byla maximalista a chtěla jsem ze všeho vytlačit co nejvíc. A přesně to bych chtěla i teď. Jen mám pocit, že to nejde. Nebo ano? Mohla bych se přece sbalit, po internetu sehnat práci v Londýně, koupit letenku a odletět. Mohla bych se prozatím ubytovat v hostelu, než si seženu nějaké jiné bydlení. Mohla bych si podat přihlášku na Oxford, Cambridge nebo na University of London, mohla bych si také požádat o studentskou půjčku. Od příštího roku bych mohla studovat. Mohla bych toho udělat tolik! Jenže udělám to? Nebo budu čekat, až si tady odkroutím svých povinných univerzitních šest let (co mi taky zbývá jiného), a budu moct konečně odjet? Obávám se, že mě čeká ta druhá možnost. A to tak strašně nechci, nedokážu, nemůžu! Kdybych se dokázala vykašlat na všechno, co si myslí a přeje má rodina, bylo by to mnohem jednodušší. Taky by se mi to ulehčilo, kdyby oni pochopili, že hlavní přece je, abych byla šťastná. Ale co nadělat, když jejich přestava o mém štěstí je ta, že si vystuduju pěkně v Česku a do té doby si určitě rozmyslím, že chci pryč. Nejspíš bych se v téměř jednadvaceti letech měla rozhodnout jen podle sebe, a nebrat ohledy na názory ostatních. Koneckonců, čí je to život? Můj.

Ano, chtěla bych se přestěhovat, rok si vydělávat a ve volném čase cestovat, a pak nastoupit na britskou univerzitu. Moc bych si to přála. Jejich systém mi připadá lepší, než ten náš. Školy mají vysokou úroveň, studenti platí školné, které ale zaplatí díky studentské půjčce (tu začnete splácet, až když vyděláváte víc, než 300 000 za rok, pak splácíte 9% svého platu, a po 25 letech vám odpustí případný nesplacený zbytek), a hlavně to má jednu obrovskou výhodu. Díky tomu, že se škola platí, neexistuje nic takového jako u nás, že musíte dostudovat do 26 let, jinak ji už nemáte zadarmo. Tam platíte prostě pořád. Co na tom vidím pozitivního? Nikdo není nucen jít studovat ihned. Víte, někdy si připadám jako marionett, ta loutka, kterou vede někdo jiný. Já chci studovat, opravdu, ale teď jsem mladá, měla bych cestovat, poznávat nová místa a nové lidi. Kdyby to bylo na mně, začala bych studovat později. Užila bych si tak minimálně jednou, ale nejlépe tak pětkrát takzvaný Gap Year, projela celý svět, občas se někde zastavila, sehnala si brigádu a vydělala si na cestu dál. Pak bych byla připravená studovat. Možná je to tím, že se chystám na medicínu, školu, o které jsem přesvědčená, že mi sebere mládí a nenechá mě vůbec nic si užít. Žít v Anglii, měla bych to jednodušší, univerzity berou cizince velmi často bez přijímaček (na průměr ze závěrečných zkoušek, tzn. naší maturity, plus na výsledky jazykové zkoušky a také podle eseje, kterou jim o sobě a své motivaci zašlete). Proto si můžete dopřát i několik "Gap yearů" a stále se nemusíte obávat, že se už na univerzitu nedostanete, protože máte prakticky stejně šance jako ti zelenáči, kteří právě vylezli z high school. Tím, že se školné platí, je úplně jedno, kdy začnete a skončíte studovat.

Jak si můžete všimnout, mám jasno v tom, jak bych chtěla žít. V čem jasno bohužel nemám, je to, jak bych toho mohla dosáhnout. Nejspíš se necítím na tvrdý, radikální krok, ale zase vím, že malými krůčky toho nikdy nemůžu dosáhnout. Jak byste se zachovali vy na mém místě?

Co už teď ale vím s absolutní jistotou, je, jaká vzpomínka by mi pomohla vykouzlit perfektní Patronovo zaklínadlo. Nikdy jsem na to nemohla přijít, nenapadala mě žádná enormně šťastná myšlenka. Teď už je to jasné. Stačilo by vzpomenout si na tenhle týden strávený v Anglii. Protože tam jsem poznala, jaké to je, cítit tak šílené štěstí, že to chcete vykřičet a vyzpívat do celého světa.

Otázkou ale zůstává, zda byl tenhle pocit štěstí obyčejnou jednorázovkou, nebo se přičiním o to, abych ho zažívala dále...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rebecca Rebecca | Web | 5. září 2011 v 20:02 | Reagovat

Vím že můj komentář nic neznamená ale nějak přesvědčit tě se pokusit můžu ;-)
na tvém místě bych jela okamžitě. Já vím je mi teprve 15 a myslím si jak je to lehké, ale moc dobře vím že není. Můj kamarád studuje v Anglii a má tu studentskou půjčku. Sice nevím jak výhodné to je, ale myslím si že moc ne. Ale třeba školy ve Skotsku jsou zadarmo. O tom určitě najdeš na internetu, ale vím jsitě že josu zadarmo anrozdíl od těch v Anglii a myslím že taková St. Adnrews University je taky prestižní a jiné školy taky sjou určitě dobré ;) a navíc... jestli umíš dobře anglicky což věřím že jo když jseš takhle na vážkách... jeď, nezkaz si život tím že skejsneš v Česku. Myslím že můj jediný sen je, nezlstat tady. Mám hodně důvodů - třeba rodiče (veř mi, není to jen puberta),prostě všeobecně thle země a vůbec dokázat si něco, dokázat si, že nejsem tak ,, na nic" jak si myslim :( Je to tvůj život... kdyby se ti tam nelíbilo třeba za rok se můžeš vrátit ;-)vykašli se na rodiče i když to nejde tak lehko jak chceme aby to šlo a jeď. Třeba tam někoho potkáš a zůstaneš tam až do konce života a budeš šťastná než aby ses trápila tady :-)

2 Katherine Katherine | Web | 5. září 2011 v 20:21 | Reagovat

Becco, dík za komentář :-) Opravdu nad tím vážně uvažuju, přistihla jsem se, jak doufám, že mě z UK vyhodí, ještě dřív, než jsem vůbec nastoupila (crazy, I know :D ). Jenže teď už jsem přijatá, tak minimálně pro letošek tam ještě zůstanu. Nevím, asi nemám sílu na to, abych tady všechno zpřetrhala a odjela, ačkoli bych chtěla, a nějaké lidi v UK už taky znám. Nejspíš si do půlky října podám přihlášky na Oxford, Cambridge a University of London (plus asi nějaké to Skotsko), a budu doufat, že mě vezmou. Podle toho se to bude odvíjet. Ono přece každý rodič musí pochopit, že když jeho dítě přijmou na nějakou takhle prestižní univerzitu, nemůže přece zůstat v ČR a nejít tam. No, a když mě nevezmou, tak to tu přežiju těch 6 let a pak tam stejně nakonec odjedu. O tom Skotsku vím, ale trochu mě děsil skotský akcent :D prý je dost hrozný, a já navíc mluvím americkou angličtinou, tak nevím, jak bych si tam s lidmi porozuměla. Ale na druhou stranu, takové věci se vždycky rychle urovnají, člověk si zvykne. Je fakt, že okolí Londýna mě láká víc než Skotsko, ale nepohrdla bych prakticky ničím :-) Jenom už asi nechci zůstat v Česku... Totiž, Praha je krásná, ale i na ní jsem viděla ty obrovské rozdíly vůči třeba Londýnu, když jsem přiletěla. Pochcaný Hlavní nádraží, počmáraný zdi, no prostě Česko... Co se týče mé angličtiny, řekla bych, že je průměrná. Vždycky jsem mluvila lépe německy. Ale je fakt, že se domluvím v pohodě a rodilí mluvčí, se kterýma jsem se v UK bavila, říkali, že mluvím docela dobře. Takže jsem přesvědčená, že bych to nějak zvládla, člověk se učí rychle :-) Asi to teda nechám na nich, pošlu si přihlášku, a oni se do půl roku ozvou. Pak uvidím. Co tam chceš dělat ty? :-) Ty chceš asi do toho Skotska, že? Je fakt, že je to výhodné, když tam studium platí vláda. Pokud s tím počítáš už takhle dopředu a budeš se snažit, máš podle mě velkou šanci dostat se tam ;-) Je fakt, že by člověk měl být tam, kde je šťastný, a dělat to, co ho baví. No matter what.

3 Rebecca Rebecca | 5. září 2011 v 20:58 | Reagovat

V Anglii jsme byla vlastně jen jednou a to se školou... sice s rodičema dost cestujeme ale spíš Evropa. Teda Anglie je taky Evropa ale tam jsem s nima nebyla a mrzí mě to. ANi nevím jak ale Anglii miluju... prostě to počasí, krásnej jazyk, lidi a tak :-) no do Skotska, mě taky láká víc ten Londýn a prostě Anglie. Toho skotskýho přízvuku jsem se taky dost děsila jenže jsme četla od někoho kdo tam studuje že se to dá rychle naučit a je to v pohodě... ;-) no uvidíme :D ráda bych po střední odjela na rok jako třeba au-pair a poté na vysokou. Ale s výběrem vysoký fakt nevim, třeba ani tady nevim vůbec co bych chtěla dělat a tak... láká mě antropologie a to dost dlouho ale na to nemám mozek :D každopádně i kdybych měla zůstat tady, chci se do Anglie pořád vracet i kdybych jí měla mít projetou od shora až dolů :D

4 Katherine Katherine | Web | 6. září 2011 v 1:19 | Reagovat

Hele to počasí zrovna v UK nic moc, ale jazyk a hlavně lidi, to je perfektní. A je tam fakt krásně :-) Tak snad ti to vyjde a klidně jdi do té antropologie - vždycky říkám, že člověk má na to, na co si věří, že má :D

5 Linee Linee | 6. září 2011 v 19:01 | Reagovat

Musím říct, že jsem v nějaký ten článeček o Anglii tajně doufala a jsem ráda, že jsem se dočkala. O to víc ráda, že souhlasím s naprosto každým písmenkem, které jsi napsala ;-) Já jsem měla vždycky Británii tak nějak ráda, připadala mi jako ta "lepší" země :-) A když jsem byla před třema rokama v Londýně se školou, naprotsto jsem si to tam zamilovala :-D I když myslím, že každý, kdo navštíví Londýn, se tam chce minimálně ještě jednou podívat :-) Tajně si hraju s myšlenkama žít po vysoký  (pokud se tam dostanu a dokončim jí :-)) v cizině a Anglie u mě naprosto vede. Takže se ti vůbec nedivím, že máš takovéhle pocity ohledně návratu domů. Já jsem věčně děsnej srab, takže bych se bála jen tak se sebrat, odletět a nějak si zařídit život třeba v Londýně od úplný nuly, i když mě to láká sebevíc. Myslím, že to tvoje řešení je skvělé a budu moc moc držet palečky, aby ti nějaký ta škola v Anglii vyšla. Nakonec je to tvůj život a jestli je žít v Anglii tvůj sen, stojí za to bojovat. A ukázat nám poserům, že to jde :-D

6 Katherine Katherine | Web | 6. září 2011 v 19:26 | Reagovat

Linee: Ehm, tohle vlastně žádný článeček o Anglii moc nebyl, měla jsem v plánu napsat ještě jeden (zabývající se už FAKT Londýnem a Oxfordem a ne mou psýchou) a přidat i pár fotek :-) Snad se k tomu během týdne dostanu :-) Musím říct, že bych tam na tu školu šla fakt strašně ráda (proboha, kdo by mohl poznat Oxfort a nechtít tam okamžitě nastoupit? :D ), nicméně trochu mi to ztěžuje fakt, že jsem jedináček a máma se málem zbláznila už z toho, že jsem to jen nadhodila... Holt nevýhoda toho, nemít sourozence. Nicméně i kdyby Uni nevyšla, rozhodně tam chci jednou žít. Aspoň nějakou dobu. Je to fakt skvělá země a Londýn je prostě láska na celý život :-)

7 Colette Colette | Web | 6. září 2011 v 20:21 | Reagovat

Milá Katherine...Copak ti na to mám říct? Jsi tam šťastná?- tak jdi, udělej to, udělej ten velký krok. Vím, že je to těžké, bude to jako nový život, ale já bych šla do toho. Dnešní doba je hrozně uspěchaná. Dostuduješ tu pomalu ve třiceti, potom chodíš do práce, potom máš důchod a potom už nejsi. A kdo by chtěl cestovat až v důchodu, s bolavými klouby, špatným zrakem...? Jdi a užij si to, dokud jsi mladá a dokud můžeš, jestli je to se studováním v Anglii tak, jak jsi říkala, proč si neužívat, dokud můžeš věci dělat naplno a až potom si něco vystudovat? Proč se držet těch zajetých kolejí, těch postupných bodů? Kdo je stanovil? My- všichni jsme ale jen lidé, tak se neboj nahodit výhybku a udělat krok stranou. Je to tvůj život Katherine, nenechej se svazovat prací a povinnostmi. Pamatuj, když něco budeš chtít doopravdy udělat, vždycky to dokážeš. Nic ti nemůže stát v cestě. Stejně tak jako tě nikdy nikdo k ničemu nedonutí, pokud to ty nebudeš chtít. Vždy můžeš ve svém vlaku nasadit zpětný chod a zacouvat zpátky na původní koleje, rozjet se původní trasou a až tě zase někdy napadne, až narazíš na nějakou tu výhybku, která ti poskytne šanci změny, třeba na ní přehodíš :)
Držím palce. :)

8 Katherine Katherine | Web | 6. září 2011 v 20:57 | Reagovat

Colette, díky za radu :-) Koukám, že tady všichni mají stejný názor, včetně mě :-) Kdyby to jen bylo tak jednoduché... Totiž, ani mě tak neděsí jen tak se sebrat a začít někde od začátku. S tím problém nemám. Loni jsem udělala prakticky totéž, jen s tím rozdílem, že to bylo 400 km od domova, ne 1600 km. Ale to už jsou maličkosti. Jenom kdyby mi to tak neztěžovala ta rodina... No ale uvidíme, koneckonců ještě je čas, že? (Hlavně, když nebudu na čas spoléhat celý svůj život :D ). Ale je fakt, že by člověk měl udělat vše pro to, aby byl šťastný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama