London & Oxford trip

8. září 2011 v 2:34 | Katherine |  Má maličkost
Konečně se dostávám taky k tomu, abych napsala regulérní článek o Londýně, takový, který se nebude zabývat akorát tak mou zdeptanou psychikou po návratu do ČR :P Vynasnažím se, aby to byl alespoň z poloviny takový článek, jaký si město jako Londýn plně zaslouží.
Předem se omluvám za délku článku, jsem plná zážitků a nedokážu vybírat jen některé z nich, proto patří můj obdiv každému z vás, kdo ho dočtete až do konce. Zanechte mi prosím nějaký ten komentář, ať vím, kolik lidí to dokázalo :D
Rovněž bych asi měla přidat nějakou tu novou kapitolku mé povídky, ale pokud mi to odpustíte, přidám ji až v pátek ;)



Naše cesta začala v autobuse Student Agency směrem do Prahy. Probíhalo to poklidně a se vším komfortem, jaký obvykle mé oblíbené žluté busy nabízejí. Dokonce i film, který nám zpříjemňoval cestu, byl nesmírně zajímavý. Nikdy bych nevěřila, že se dá natočit film bez jediného člověka, který by uměl alespoň trochu hrát. To byla vskutku fascinující podívaná, některé herecké výkony působily tak hrozně, až byly ve skutečnosti zcela strhující. Pamatovat si jméno filmu, bezpochyby bych si ho stáhla a podívala se na něj ještě jednou, tak mě to zaujalo.
Následovala cesta městskou hromadnou dopravou na letiště, rovněž velmi zábavná. Zejména s naším obrovským kufrem se člověk na schodech nenudil.
A potom noc na Ruzyni. Zážitek. Vzhledem k tomu, že jsme na letiště dorazily zhruba okolo jedné hodiny a letadlo odlétalo v šest, rozložily jsme se v jedné už dávno uzavřené restauraci na polstrovaných lavičkách a doufaly, že nevypadáme pro případné zloděje příliš perspektivně. Spánek nám ale moc dlouho nevydržel, po chvíli nás probudila šílená zima. Šlo o poměrně fascinující zjištění, jelikož jsem na sobě v té chvíli měla čtyři vrstvy oblečení včetně kožené bundy a ten den venku panovaly až nechutně vysoké teploty. Nejspíš se nás zaměstnanci letiště snažili klimatizací přimět k bdělému stavu a ochránit tak náš majetek před případným odcizením.
Po vcelku rychlém odbavení jsme si ještě chvíli počkaly v odbavené zóně, to už ale probíhalo za přítomnosti internetu a tak alespoň mně žádné čekání nevadilo.
Ani jsme se nenadály, a už jsme seděly v letadle. Společnost WizzAir nevypadala sice tak pěkně jako letadla, kterými jsem létala na dovolenou s rodiči, ale tohle byla koneckonců první zahraniční dovolená, kterou jsem si zaplatila celou sama, a tak mi malý prostor pro nohy a další nedokonalosti levné letecké společnosti vůbec nevadily. Snad jen to jídlo a pití z cateringu mi chybělo. Nemůžu sice říct, že by mi někdy v minulosti nějaké jídlo v letadle enormně zachutnalo, ale přece jen jsem velký žravec a alespoň tou obloženou houskou a trochou džusu bych nepohrdla. Neměla jsem ani tušení, že existují společnosti, které občerstvení zdarma neposkytují. Já sice všechno to krizové šetření chápu, ale lidi, proboha, nešetřete mi na jídle! (Ano, jsem skutečně velký žravec).
Cestu jsem celou prospala, jak je to u mé osoby ostatně obvyklé. Má kamarádka si mezitím vedle povídala se sympatickým černochem, který žil v Praze, ale do Londýna letěl za přáteli. Při rozloučení nám dal několik vizitek, kdybychom náhodou něco potřebovaly. Milý to člověk! Nicméně to vše mi během letu bylo jedno, spokojeně jsem si zaklínila hlavu mezi okno a sedadlo (lidé sedící za mnou se museli asi mírně divit), a začala jsem si chrupkat. Připadalo mi, že jsem spala asi jen deset minut, když mě kamarádka budila, že už přistáváme. Než však letadlo dosedlo na zem, stihla jsem ještě několikrát usnout. A pak jsme najednou byly tam. V Londýně!

Cesta z letiště byla mnohem příjemnější než v Praze. Stačilo si koupit lístky na autobus, který nás zavezl až do centra, a tak jsme nemusely náš těžký kufr vůbec tahat z jednoho dopravního prostředku do druhého. Pak jsme se vydaly k našemu hostelu. Cesta byla delší, než jsme předpokládaly, celou dobu jsme sice šly po jedné ulici přímo nad Hyde Parkem (Bayswater Road), ale ta se ukázala jako zatraceně dlouhá. Za chvíli jsme ale dorazily k hostelu a mohly se ubytovat. Náš pětilůžkový pokoj vypadal velmi sympaticky, ač byl rozměrově poněkud malý. Na postelích byly záclonky a tak měl každý své soukromí. Jen jsme se ale rychle převlékly a vyrazily jsme. Měly jsme toho před sebou přece tolik k objevování! Nejprve jsme zařídily neodkladné záležitosti spojené s dopravou - koupily a nabily jsme si OysterCard. Už to způsobilo, že jsem si začala připadat jako pravá Londýňanka, měla jsem přeci svou kartu na MHD!
Přes dopravní tepnu Marble Arch, nákupní a zalidněnou Oxford Street a luxusnější a dražší Regent Street jsme dorazily až na Piccadilly Circus. Po cestě jsme navštívily snad stovku obchůdků, z nichž většinu tvořily hlavně suvenýry. Postupně jsme si vytyčovaly místa, na která jsme se ještě chtěly během toho týdne vrátit.
Pak jsme se vydaly do Hyde Parku. Na první pohled mě zaujala pohoda všech těch lidí, kteří se rozhodli strávit tam příjemné nedělní odpoledne. Pobíhající děti, oňuchávající se psi, mladík hrající na kytaru, smějící se dospělí, no prostě idylka. Pořídily jsme fotky všeho možného, včetně sochy mého milovaného Petra Pana, u které jsem se pochopitelně musela vyfotit hned několikrát. Pak jsme se vrátily červeným poschoďovým autobusem do hostelu, abychom se trochu prospaly po poměrně vyčerpávající cestě.

Druhý den jsme vstávaly velmi časně, tedy alespoň na mé poměry. Přece jen jsem si o prázdninách zvykla vstávat kolem poledne a tak pro mě sedm hodin ráno znělo tak trochu jako půlnoc. Nicméně bylo jasné, že vyspávat tak dlouho v Londýně by byla téměř svatokrádež. Po snídani, kterou tvořil hořký anglický černý čaj a několik topinek s džemem, jsme se vydaly opět doubledeckerem do víru velkoměsta.
První zastávkou se stalo nádraží King´s Cross a nástupiště devět a tři čtvrtě, má srdcová záležitost. Prostě jsem si musela na vlastní kůži vyzkoušet, zda, když pořádně zatlačím na vozík, neprojdu náhodou do kouzelnického světa. Bohužel musím říct, že se mi to nepovedlo. Nebo jsem málo tlačila. Teď s odstupem času si říkám, že jsem se měla rozběhnout. Okolo stáli samí nadšenci, kteří by mou touhu dostat se "na druhou stranu" určitě pochopili. A snad by se nenašel žádný náhodný kolemjdoucí, který by na mě zavolal psychiatra. No nic, tak tedy příště.
Z King´s Cross jsme se přesunuly, jak už taky jinak než milovaným červeným poschoďákem, k St. Paul's Cathedral. Uvnitř jsem si vyžádala "německy mluvící krabičku", abych se i v anglofilní zemi ujistila, že svůj oblíbený cizí jazyk vůbec ještě umím. Uměla jsem a krabička mě krásně provedla celou katedrálou.
Pak jsme překročily řeku Temži přes Millennium Bridge, což není nic jiného než známý visutý ocelový most, který se objevil v 6. dílu Harryho Pottera. Přesně ten most, který Smrtijedi i se všemi mudly shodili do řeky. Nás ovšem do řeky nikdo neshodil a tak jsme se dostaly až k Shakespearovu divadlu - The Globe Theater. Tam nás čekala zajímavá prohlídka, ale naštěstí netrvala příliš dlouho, jelikož nás už tlačil čas. Ten den jsme toho měly tolik před sebou! Ovšem mrzelo mě, že nebyl čas zajít si večer na nějaké to divadelní představení, ať už v Globu nebo jinde. Snad příště.
Vydaly jsme se podél řeky, až jsme došly k London Bridge, kde jsme absolvovaly dvě zajímavé turistické atrakce - historický London Bridge Experience a horrorový The London Tombs. Obojí bylo zajímavé, ale ten horrorový zážitek mě bavil asi o něco víc. Přežila jsem v klidu zombíky, vrahy s kulomety i obří pavouky (a to je co říct, když jsem arachnofobička jak vyšitá), jen ten chlapík s motorovou pilou na konci byl až příliš sugestivní, až jsem se vážně lekla.
Z horroru jsme se rychle otřepaly a vyrazily k Tower Bridge. Zaujal mě už z dálky, předně jsem si nikdy nevšimla, že je zčásti modrý. Nevím, asi jsem vždycky koukala na černobílé fotky, nebo jsem prostě slepá. Každopádně zaujal mě na první pohled. Krása, krása, krása.
Prošly jsme se po něm až Toweru, ale už nebyla šance stihnout prohlídku, protože čas utíkal velmi neúprosně a na Tower už nám prostě nezbyl. Přesunuly jsme ho tedy na jiný den a vydaly se k London Eye, kde nás čekaly asi tři hodiny gamblingu v zábavném Namco Station. Původně jsme tam šly jen kvůli autodromu, který jsme měly zdarma v rámci našeho London Passu (kartičky, která nám umožňovala vstupy zdarma na více než 60 památek a atrakcí). Nakonec jsme se ale pustily do všech těch zábavních automatů a já jsem v sobě opět objevila gamblerku. Ten večer jsme si opravdu užily a pomalou noční procházkou kolem nádherně nasvíceného Parlamentu a Big Bena* jsme došly až k zastávce u Westminster Abbey, kde jsme nasedly na autobus a vydaly se na hostel. Vyčerpané, s bolavýma nohama, ale zatraceně spokojené. Tu noc se mi usínalo velmi lehce.

Další den nás toho opět nečekalo zrovna málo. Vstaly jsme proto zase velmi brzy a vyrazily k Westminster Abbey. Tam nás pochopitelně čekala prohlídka, která nebyla zrovna krátká, ale zaujala mě.
Po Westminsterském opatství následovala procházka na Trafalgar Square a do areálu Buckinghamského paláce. Ten mě kromě své krásy zaujal i další věcí. Potkaly jsme tam totiž prince Harryho. Totiž, potkaly asi nebude to správné slovo, projel kolem nás v autě, ale minimálně jsme ho viděly.
Dobrá zpráva pro všechny dívky, ženy a gaye: Harry stále nevypadá jako Charles ani nezačíná plešatět (poor William...)!
U Buckinghamského paláce bohužel nestála "chlupatá" stráž, tedy ta s těmi velkými černými huňatými čepičkami, což nás poněkud zklamalo, a tak jsme se vydaly zpět, rozhodnuté najít Downing street a zjistit, kde bydlí Prime Minister. Asi bylo naivní předpokládat, že se dostaneme přímo na ulici. Z omylu mě velmi rychle vyvedla žena se samopalem v ruce (dobrá, nevím, jestli to byl samopal, ale každopáně to bylo velké) a tak mi došlo, že zahlédnout sídlo pana premiéra přes všechny ty lidi namačkané u mříže bude asi problém. Nemýlila jsem se, číslo deset jsem nespatřila. No nevadí, aspoň má pan premiér klid.
Po krátkém občerstvení u strejdy McDonalda jsme se vydaly k Temži, kde jsme nasedly na vyhlídkovou loď. Čekala nás projížďka směrem na Greenwich. Chlapík, který nás při projížďce provázel svými komentáři, byl velmi vtipný a řekl nám mnoho zajímavostí. Například o kovových lvích hlavách umístěných kousek nad hladinou Temže: "When the Lions are drinking, London is sinking". A pak ještě něco sprostého, ale to jsem si bohužel nezapamatovala. Další poznámka do mého imaginárního London bloku. Příště si musím při plavbě zapamatovat i tu druhou, sprostou část.
Loď nás zanedlouho dovezla až do Greenwiche, kde jsme obhlédly observatoř a vydaly se dál. Čekal nás London Music Experience, muzeum hudby, zejména té rockové. Viděly jsme kytaru Erica Claptona a Billy Idola, šaty z koncertu Roda Stewarta (ano, šaty) a spoustu dalších zajímavých věcí. Mohly jsme si zahrát na různé hudební nástroje nebo si zatancovat všechny možné taneční styly a nahrát si to, a také jsme si poslechly spoustu legendárních rockových a metalových vypalovaček. London Music Experience stál rozhodně za to.
Autobus z Greenwiche jel mnohem déle, než loď, ale nakonec jsme dorazily poměrně slušně a ještě jsme si "doma" v Notting Hillu stihly zajít na Ice skating. Diskotéka na ledních bruslích, to je něco, co jsem už dlouho nezažila. Užívala jsem si piruety, holubičky, jízdu pozadu a taky šílenou rychlost.
Ani jsme se nenadály a už byla půlnoc, a tak jsme se šly do hostelu vyspat, jelikož ani další den nevypadal příliš odpočinkově.

Čtvrtý den ráno jsme se vydaly na nákupy. Má peněženka to pořádně odnášela, ale to nejhorší mělo stejně teprve přijít, zatím jsem nakoupila "jen" tričko I love London, londýnskou mikinu a kabelku a také nějaké ty suvenýry.
Po nákupech jsme se dopravily k Toweru a vydaly se na prohlídku. Malý červený chlapík v červenočerné uniformě a v cylindru, který nás provázel, perlil. Nejraději měl asi vtipy mířené na Američany, kterých se v naší skupině několik našlo. Prohlídku jsem si užila, Tower je prostě nádherný. Ducha Anny Boleynové jsem nepotkala, zato jsem konečně viděla mou oblíbenou "chlupatou stráž" a také známé havrany z Toweru. Jeden z nich si užíval vyžírání odpadkového koše a další zase ochotně pózoval pro všudypřítomné fotoaparáty.
Prohlídka nás mírně vyčerpala a tak jsme se vydaly do kavárny Crussh, kde jsme se občerstvily odpolením čajem (skoro jsme se trefily do páté odpolední, s tolerancí tak dvě hodiny) a také vynikajícím Smoothiem. Původně jsme měly v plánu londýnskou ZOO, ale tu jsme nakonec vynechaly (poznámka do notesu: příště stihnout ZOO) a vydaly se ještě každá sama na dvě hodinky po nákupech. A to už muselo nutně skončit zle. Celé dvě hodiny jsem strávila v jediném obchodě, v H&M. Slevy byly neskutečné, množství lidí taktéž. Z obchodu jsem už odcházela o padesát liber lehčí a o jedny šaty, perfektní smaragdově zelené punčocháče, černé sáčko, kabelku a černé boty na podpadku těžší.
Hi, my name is Katherine and I´m a shopaholic! Rozhodla jsem se, že vzhledem k mé staronové závislosti a také těm punčoškám si musím sehnat ještě zelený šátek (viděli jste Báječný svět shopaholiků/Confessions of a Shopaholic, že?). Toliko k mé závislosti. Výhodou bylo, že peníze rychle docházely, po téhle nákupní akci bylo třeba šáhnout na euroúspory, a tak jsem měla přibližnou jistotu, že už toho moc nenakoupím.
V novém outfitu jsem se večer vydala s kamarádkou do Covent Garden, ovšem záhy jsem pochopila, že to nebyl zrovna dvakrát dobrý nápad. Myslela jsem, že mi v nových botách upadnou palce a tak procházka skončila velmi brzy.
Autobusem jsme dojely zpět k hostelu a já jsem se, teď už sama, vydala na koktejl do místního orientálního podniku (nejsem schopná říct, zda šlo o restauraci, bar či čajovnu, nejspíš vše dohromady). Velmi rychle jsem se seznámila se třemi kluky z Německa a asi hodinku jsem s nimi u vodní dýmky a koktejlu Sex on the Beach oprašovala svou němčinu. Zcela neskromně musím říct, že mé znalosti a schopnosti byly dostačující, pěkně jsme si popovídali a až na pekelnou bolest mých nohou jsem si večer užila. V hostelové společenské místnosti jsem se ještě stihla seznámit se sympaťákem z USA, třemi holkami z Izraele a klukem z Francie. Pochopila jsem, že asi patřím mezi snadno se seznamující lidi. Ale ono to v Londýně jde tak nějak samo.

Další ráno mě čekal výlet do Oxfordu. Spala jsem poměrně krátce, ale ráno jsem vstala skoro nadšeně. Možná jsem si začala konečně zvykat, ale spíš to bylo tím Oxfordem. Vážně jsem se nemohla dočkat. Jela jsem sama, kamarádce se nechtělo, ale to mi vůbec nevadilo, protože jsem dívčina velmi samostatná. Dospávala jsem ještě během hodinové cesty autobusem, ale i tak jsem si před usnutím stihla všimnout jejich téměř prázdných (a pochopitelně nerozbitých) dálnic. Nevím, zda šlo o nějakou anomálii nebo jsme jen jeli v nějakém dobrém čase, ale na dálnici jsme skutečně byli skoro sami. Tím lépe, alespoň jsme byli v Oxfordu rychleji.
Vydala jsem se na prohlídku města. První, co jsem si prohlédla, bylo knihkupectví, jehož výlohy hlásaly, že uvnitř najdu všechny knihy jen po dvou librách. Nemohla jsem nevstoupit a také jsem nemohla nenakoupit. Odnesla jsem si Petra Pana a Předčítače a uvažovala jsem i nad Alenkou v říši divů. Toliko k mému neutrácení.
Zhluboka jsem se nadechla u další výlohy, která mi nabízela neskutečně zlevněné stany, a statečně jsem prošla okolo, zatímco mé srdce krvácelo. Když já jsem si tolik přála ten stan! Nicméně kufr už byl plný a to ještě neviděl mé nové knihy. Kdepak stane, máš smůlu, musíš zůstat v Anglii!
Potom jsem se rozhodla jít raději po prostředku ulice a vyhýbat se výlohám. Potkala jsem chlapíka hrajícího na kytaru, hrál starší rockové pecky a to se mi opravdu líbilo, ale také, světě div se, kluka hrajícího na ulici na harfu.
V turistickém centru jsem si opatřila mapku, což se později ukázalo jako poměrně zbytečné, když jsem se sama stejně moc dobře nezorientovala. Jen díky tomu, že jsou Angličané tak milí, ochotní a přátelští, jsem byla nasměrována do správných míst, dokonce aniž bych sama o pomoc žádala. Miluju Brity.
A tak začala prohlídka univerzitních areálů a prostor. Vylezla jsem dokonce na vysokou věž, odkud byl přenádherný výhled a odkud jsem také udělala mnoho a mnoho krásných fotek. Okamžitě jsem zatoužila studovat v tomto nádherném městě. Když jsem si prohlédla a nafotila vše, co jsem chtěla a co jsem mohla stihnout, vydala jsem se ještě na chvíli k obchodům a na trh.
Odolala jsem mnohým věcem. A pak bylo pár takových, kterým jsem neodolala. Oxford Centre, obchůdek s oxfordskými tričky, mikinami, šálami a suvenýry, ale také se zcela neoxfordskými věcmi. Například překrásnou hnědobéžovou kabelkou s Moominky (http://en.wikipedia.org/wiki/Moomin). Zní to infantilně a nevkusně, ale musím vás ubezpečit, že je nesmírně vkusná a s tou infantilitou... no, řekněme, že je to můj první a jediný infantilní kousek v šatníku. Musela jsem ji mít, prostě musela! Má VISA karta to chápala! A nesmírně příjemná paní u pokladny, které jsem se s ruměncem na tváři svěřila, že se jedná o třetí kabelku za tři dny, to také chápala. Nejprve se smála ("You are naughty, naugty girl!"), ale pak se mi svěřila, že má stejnou úchylku na boty. Z toho jsem pochopila, že jsem normální, jen lehce úchylná. A kdo v dnešní době není, že.
Byla jsem rozhodnutá si už nic nekoupit, opravdu! Ale ty knihy za pouhou jednu libru, které jsem po cestě potkala, na mě strašně smutně koukaly. Proto jsem se musela obohatit ještě o Dickensovy Nadějné vyhlídky a taky Jane Eyre.
To už mi ale nezbýval žádný čas a tak jsem se urychleně vydala na zastávku. Po cestě jsem ještě potkala sympatického místního studenta a tak jsem nechala jeden autobus projet, jen abych se mohla dozvědět, že vypadám jako Kanaďanka a taky jako fajn holka. Prý je škoda, že tam nestuduju. Jo, chlapče, věř mi, že toho lituju milionkrát více než ty! A pak už jel další autobus, který jsem nemohla zmeškat. Tak jsem opustila to fenomenální město a vydala se zpět do dalšího, stejně fenomenálního, ale většího města. Back to London.
Po návratu do hostelu jsem se rychle umyla, oblékla a připravila se na poslední večer v Londýně. Chtěla jsem vyrazit přímo do víru velkoměsta, do Soho, ale jelikož kamarádka jít nechtěla a já jsem na schodech hostelu potkala svého známého Američana Natea, plány se změnily.
Koupili jsme dvě lahve vína a vrátili se do hostelové společenské místnosti. Tam se k nám přidala jedna z těch holek z Izraele, jejíž kamarádky už odletěly domů. Večer byl moc příjemný a když nám občerstvení došlo, vydali jsme se do pubu na pravého irského Guinesse. Já, člověk, který nepije pivo, jsem si objednala pintu, z níž jsem většinu byla nucena z důvodu zavíračky vypít na ex. Světě div se, chutnalo mi to a Nathaniel se nestíhal divit, jak umí české holky pít a bavit se. Skutečně to byl moc vydařený večer. Jen kdybych se další den nemusela vrátit domů.

Poslední den nás ale ještě čekaly trhy v Camdenu a poslední nákupy suvenýrů na Oxford Street i "doma" na Notting Hillu. Trhy v Camdenu byly perfektní. Celý Camden vypadal velmi zajímavě. Docela mě mrzelo, že mi na prozkoumání téhle části města nezbývá už moc času. Na trzích jsem naštěstí udržela shopaholickou část mé osobnosti na uzdě, nejspíš díky tomu, že můj rozpočet byl zcela vyčerpán. Jediné, co jsem si odtamtud odnesla, byl černý kloubouk pánského stylu, který jsem vždycky chtěla. Teď v ČR ho téměř neodkládám a vytvořila jsem si k němu zvláštní pouto, asi protože mi tak moc připomíná město, kde jsem si ho koupila. Lidé občas civí. Asi nejsou na klobouky zvyklí. Abych řekla pravdu, je mi to úplně jedno. Sluší mi a mám ho moc ráda. Je to přece můj "London hat".
Málem bych zapomněla, ještě jednu věc jsem si tam koupila. Zelený šátek. Jak výstižné.
Po pár hodinách na Horse Stable Market v Camdenu a rychlém nákupu posledních suvenýrů bylo na čase vydat se naposledy do hostelu pro kufr. Potom už jsme se jen rozloučily s Hyde Parkem. Já až příliš intenzivně, jelikož mi díky tomu téměř ujel autobus na letiště. Ne, že by mi to vadilo. Cestu busem jsem raději prospala. Nechtěla jsem myslet na to, že Londýn opouštím a vracím se do Česka. Vzbudila jsem se až u letiště.

Po všech letištních formalitách jsme nastoupily do letadla a já už jsem jen mávala tomu famóznímu městu, které se stále vzdalovalo a vypadalo menší a menší. Jak jsem jen záviděla těm chlapíkům vedle, kteří letěli do Prahy na víkend. Pro ně to totiž znamenalo, že se tam zanedlouho zase vrátí. Zatímco já... Budu doufat, že se také vrátím. Co nejdříve. A na co nejdelší dobu. Londýn je skutečně nádherné město, které mě už nikdy nepřestane lákat. Získalo si velmi důležité místo v mém srdci. A proto si dovolím poslední zamávání z malého okýnka v letadle. Protože já se s Londýnem neloučím definitvně. Vím, že se tam brzy vrátím.



* Používám jméno Big Ben pro celou věž, nikoli jen pro zvon, jak je to správné. Považuju to ale za natolik zažité, že je to snad pochopitelné. Většina lidí podle mě myslí celou věž, když říká Big Ben. Budu se tedy řadit k téhle většině :)

Ještě jednou děkuji těm statečným, kteří s mým londýnským článkem vydrželi až do konce ;)



Fotky zleva:
1. Koňská hlava před Hyde Parkem
2. Buckinghamský palác
3. Buckinghamský palác - vedlejší budovy
4. London Eye
5. Shakespearovo divadlo The Globe
6., 7., 8. Green Park
9. Millenium Bridge
10. St. Paul´s Cathedral
11. Noční parlament
12. Noční parlament a Big Ben
13. Tower Bridge
14. Budovy v areálu Toweru
15. Trhy v Camdenu
16. Tower
17. Trafalgar Square
18., 19. Oxford, Trinity College
20. Oxford, pohled z věže
21. Oxford, starý most
22. Oxford, park
23. Oxford, knihovna
24. "Chlupatá" stráž u Toweru
25. Nástupiště 9 a 3/4 na nádraží King´s Cross
26. Downing Street
27. Zajímavá architektura v Camden Town

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Linee Linee | 8. září 2011 v 22:26 | Reagovat

Poslušně hlásím, že jsem článek dočetla do konce :-) Koukám, že jsi si to v Anglii opravdu užila. Krásně jsi nám to vylíčila a já měla při čtení celou dobu pocit, že jsem v tom Londýně s tebou :-) Dokonce mě to donutilo k prohlédnutí fotek z mojí návštěvy Londýna :-D Musím říct, že jsem se musela krotit, abych neukazovala na tvoje fotky a nadšeně nepištěla "Jé, tady jsem byla" ;-) A vyprávění o Oxfordu zní úžasně. Píšu si do svého deníčku píšu "navštívit Oxford".  Celý článek na mě dýchl krásnou Anglickou atmosférou, myslím, že začnu zkoumat a plánovat zájezd minimálně do Londýna :-)
A na povídku se už moc těším ;-)

2 Katherine Katherine | Web | 8. září 2011 v 23:21 | Reagovat

Linee, užila jsem si to :-) opravdu moc. Dneska jsem se podívala na film Love Actually, což byla velká chyba, jelikož jsem se rozhodla, že tam prostě MUSÍM jet i v zimě, někdy před Vánoci :D Fakt nevím, kam si to vtlačit do rozvrhu, ale když musíš, tak musíš :D Do Oxfordu si příště určitě zajeď, je to hodinku od Londýna a je to tam prostě skvělé. Moc doporučuju ;-)

3 Linee Linee | 8. září 2011 v 23:27 | Reagovat

Jé, Love Actually. Po shlédnutí to mám vždycky stejně. I když já bych se spokojila s Londýnem v jakukoliv dobu :-) Tak držím palečky, aby ti ten vánoční Londýn vyšel ;-)

4 Katherine Katherine | Web | 8. září 2011 v 23:33 | Reagovat

Snad jo, přece na vysoké musí tolerovat lékařsky potvrzenou nemoc :D tak se hodím marod a pak si to nějak obstarám :-) co bych neudělala pro předvánoční Londýn, že :D v tom filmu to vypadá úplně dokonale a vsadím se, že ve skutečnosti ještě víc :-)

5 Linee Linee | 8. září 2011 v 23:37 | Reagovat

Tak to bude pěkná nemoc, ale je to pravda, pro Londýn se musí něco obětovat. Obzvlášť pro ten vánoční :-D Taky myslím, že ve skutečnosti je to ještě mnohem mnohem lepší. Musíš tam prostě jet a zjistit to :-) Jinak máš parádní avatárek :-D

6 Katherine Katherine | Web | 8. září 2011 v 23:47 | Reagovat

Přesně :D Mimochodem, děkuji za pochvalu avatara, cítila jsem, že to chce změnu a tohle mi připadalo pěkně tematické :-) Krom toho mě to v poslední době i vystihuje :D

7 *Áňa* *Áňa* | 12. září 2011 v 15:20 | Reagovat

Krásnej článek. Naprosto chápu Tvojí lásku k Londýnu :) Taky se tam tak ráda vracím :) Oxford je krásný město, byla si na Christ Church College? Tam jsem musela, natáčel se tam HP :) Jen, to nástupiště jsem nemohla najít. Mý drazí příbuzní tak chvátali :( Snad se tam podívám někdy jindy, budeš mi muset popsat, kde přímo to je :) Příště tam prostě musim :) ¨Byla si v muzeu madame Tussaud? Dokonalé ;) jen je tam hodně lidí, jinak je to tam naprosto krásný. A třeba na Royal observatory, tam je taková mapa a vypadá to jako Pobertův plánek. Pohybuje se to a tak :)
Díky moc, připadala jsem si jako bych byla zpátky v tom perfecto city.. :D Doufám, že mi napíšeš, kde je to nástupiště.. ;) Díky, Áňa :) :-)

8 Katherine Katherine | Web | 14. září 2011 v 19:56 | Reagovat

*Áňa*: Když si stoupneš před nádraží King´s Cross, nástupiště 9 a 3/4 je vpravo (venku) :-) V muzeu madame Tussaud jsem nebyla, program byl docela napráskaný a vstupné nebylo zrovna levné, tak jindy :-) Royal Observatory a Pobertův plánek říkáš? Koukám, že toho mám na příště ještě hodně :D
Díky moc za komentář a jsem ráda, že se ti článek líbil :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama