2. kapitola: Nečekaná návštěva

30. srpna 2011 v 10:00 | Katherine |  Aqua vitae novae
Druhá kapitolka přichází na světlo světa ve chvíli, kdy pobývám v Londýně s nejistým přístupem k internetu, proto se omlouvám, pokud neodpovím na vaše komentáře ihned. Přesto vás ale prosím, ať komentujete, abych věděla, zda se vám povídka vůbec líbí a má smysl v ní pokračovat :)
Za beta-read vděčíme Monique, díky.



Bylo už poledne, když se Severus probudil. Většinou nespal přes den, ale dnes ho myšlenky o své budoucnosti tak zmohly, až usnul. Chvíli jen tak nečinně ležel na posteli, koneckonců nebyla žádná jiná činnost, která by si žádala jeho pozornost.

Nedlouho poté přišla sestra a přinesla mu oběd. Znechuceně se zatvářil na rýžový nákyp a povytáhl své černé obočí, když spatřil dnešní zákusek, zelený třesoucí se pudink. Nikdy nebyl příliš vybíravý, co se jídla týkalo. Koneckonců jako chlapec si doma sotva mohl dovolit něco namítnout, pokud nechtěl skončit hladový a s výpraskem. Ovšem po nástupu do Bradavic si zvykl na určitou úroveň, kterou mu poskytovala znamenitá kuchyně bradavických skřítků. Nemohl si pomoct, ale podezíral nemocnici U Svatého Munga, že drží v kuchyni skřety. Žádný domácí skřítek by nedokázal vyprodukovat něco tak nejedlého, jako byly zdejší pokrmy.

Sestra zpozorovala jeho nechuť, usmála se, poplácala ho po rameni a povzbudila ho.

"Není to nic delikátního, já vím, ale ani se nenadějete, a pustíme vás domů. Už jste toho zvládl tolik, že snad ještě chvíli vydržíte nemocnici a její hroznou stravu."

"Léčitelka se zmiňovala, kdy mě pustí?" zpozorněl muž náhle.

"To sice zatím ne, ale vaše rány se hojí moc dobře. Ještě aby ne, po dvou měsících v nemocnici. Už to nemůže dlouho trvat, nebojte. Tak pěkně snězte ten oběd, já musím ještě za ostatními pacienty. Přijdu se na vás podívat zase později," otočila se sestra a odcházela.

Severus nesnášel, když s ním sestry mluvily jako s malým dítětem. Na druhou stranu se k němu chovaly mile, aniž by od něj něco očekávaly, a tak se snažil s nimi vycházet. Koneckonců lidí, kteří na něj byli nezištně příjemní, v jeho životě nebylo mnoho.

"Málem bych zapomněla, máte tady návštěvu," otočila se ještě ve dveřích.

"Koho…" nedořekl ani větu, a už byla pryč.

Nestihl se ani zamyslet nad tím, kdo by ho navštěvoval, když se ve dveřích ozval povědomý hlas.

"Severusi…" skoro zašeptala stará žena. Vypadalo to, že chtěla pokračovat, ale hlas se jí zlomil a tak alespoň vstoupila dovnitř a došla až k jeho posteli. Zkoumavě si ho prohlížela, jako by se snažila zjistit rozsah jeho zranění. V jejích očích ale spatřoval víc, byla to snad lítost?

"Minervo, co vy tady? Nečekal bych vás. Vlastně jsem nečekal žádnou návštěvu."

"Chtěla jsem přijít už dřív, ale léčitelé k vám nikoho nepouštěli."

"Proč byste mě měla chtít navštívit?" podivil se Severus.

"Chtěla jsem… chci se vám omluvit," zašeptala opět nová bradavická ředitelka lítostivě.

"Omluvit se mi? Za co, pro Merlina?" zeptal se muž s trpkým úsměškem.

"Za to, jak jsem se k vám chovala, když jste nastoupil jako ředitel. Za to, že jsem vám nevěřila. Tolik let jste dělal dvojího agenta, riskoval svůj život, a já jsem vám měla důvěřovat. Myslela jsem, že jste nás zradil, když jste zabil Brumbála. Netušila jsem, že to všechno byl jen jeho plán. Zatraceně, kdyby mi to Albus řekl…"

"Nikdo to nesměl vědět. Kdyby to prasklo, Pán Zla by mě zabil a já bych nemohl dokončit to, co Brumbál zamýšlel," pokrčil trpce rameny.

"Kdyby to řekl jen mně... Copak by se toho tolik změnilo, kdyby to věděla jedna osoba navíc?"

"Minervo, a co by se změnilo, kdybyste to věděla? Nic."

"Změnilo by se mnohé. Byla bych na vaší straně. Alespoň jeden člověk na světě by vám během toho šíleného roku věřil. Neříkejte, že jste si nikdy nepřál, aby existoval alespoň jeden člověk, o kterém byste věděl, že k vám necítí nenávist, a který zná pravdu o Brumbálově smrti. Ale taky jsem za to Brumbálovi pořádně vyčinila! Hned jak jsem se dozvěděla pravdu, šla jsem do ředitelny a pěkně od plic jsem si s tím starým intrikánem promluvila!"

Vtom Severus Snape začal vydávat zvláštní tlumené zvuky, jako by se dusil. Bradavická ředitelka na něj chvíli vyděšeně zírala a pak se rozběhla ke dveřím, aby zavolala léčitele.

Už byla skoro u dveří, když si uvědomila, že se muž nedusí, ale směje. Nebo spíš dusí smíchy. Nemohl si pomoct, ale celé jeho slavné sebeovládání bylo to tam, když si představil starou a důstojnou profesorku McGonagallovou, jak běží do ředitelny a ječí po portrétu bývalého ředitele, který na ni nechápavě zírá, až mu překvapením vypadne z úst ocucaný citronový drops a přilepí se mu do mohutného plnovousu.

"Vy jste mi dal! Lekla jsem se, že se dusíte, že vás moje návštěva zabije. To by pak moje hlava asi dělala ozdobu kanceláři léčitelky Smethwyckové, když se tak nadřela se zachraňováním vašeho života," usmála se ředitelka. "Ale počkat, vy se smějete! Něco takového jsem u vás neviděla už mnoho let."

"To víte, Minervo. Nebyl jsem si jistý, jestli nechci strávit zbytek života v pohodlí psychiatrického oddělení Svatého Munga. A když se Severus Snape začne nahlas dusit smíchy, lidi si nemohou myslet nic jiného, než že se konečně zbláznil," odvětil sarkasticky.

Bradavická ředitelka se neubránila pousmání nad Severusovým znovuobjeveným sarkasmem. Připadalo jí to jako znamení toho, že už se pomalu ale jistě dává dohromady.

"Každopádně nepřišla jsem sem jen proto, abych se vám omluvila, Severusi, i když to byl ten hlavní důvod. Já… chtěla jsem se zeptat, jestli byste se nechtěl vrátit do Bradavic. Léčitelka říkala, že budete v pořádku do dvou týdnů, ale tak brzy vás pustí jen v případě, že budete mít kam jít. Já pochopím, když už se tam nebudete chtít vracet, koneckonců asi jste nikdy nechtěl být učitelem, ale stal jste se jím, a i když to studenti často nedokázali ocenit, byl jste v tom dobrý a donutil jste je naučit se co nejvíce. Prosím, zvažte alespoň mou nabídku," vychrlila ze sebe najednou, jako by se obávala jeho reakce.

Chvíli pozorně sledoval její vrásčitou tvář. Přemýšlel.

"Abych řekl pravdu, možnost vrátit se do Bradavic mě vůbec nenapadla. Minervo, děkuji vám za nabídku, ale něco takového bych si musel pořádně promyslet. Byl bych tam zase mezi tolika lidmi, nestojím o pozornost. A té bych si jistě jako Brumbálův vrah užil do sytosti."

"Severusi, pokud byste byl vystaven pro vás nežádoucí pozornosti, rozhodně by to nebylo proto, že jste zabil Brumbála, ale proto, že jste muž, který rozhodující měrou přispěl k porážce Lorda Voldemorta a k vítězství dobra nad zlem. Jste hrdina, ne vrah. Ale chápu vás, je to důležité rozhodnutí. Bude vám stačit týden na rozmyšlenou? Obávám se, že pokud odmítnete, budu muset shánět jiného profesora a tak vám asi nemůžu dát více času."

"Týden je dostatečná doba. Zastavte se příští pondělí a já vám dám odpověď," odvětil stroze Severus.

Nemohl nemyslet na její slova. Hrdina, ne vrah? To si nemyslel. Za svůj život zabil tolik lidí, že mu titul vraha nikdo nemohl upřít. Pravda, nikdy to nedělal s potěšením jako ta vyšinutá Bellatrix. Ale měnilo to na věci něco? Byli pak ti mrtví méně mrtví? Proč radši nezemřel sám, když zjistil, že služba u Lorda Voldemorta neobnáší jen učení černé magie, ale také vraždění mudlů, krvezrádců i čistokrevných kouzelníků, kteří se provinili jednou jedinou věcí. Tím, že si dovolili nesouhlasit s Pánem Zla a protivit se mu. Je snad odlišný názor na věc důvodem k vraždění lidí? Ne, nebylo pochyb o tom, že byl vrahem. Vždycky konal s čistou hlavou, nebyl pod účinky Imperia a věděl dobře, co dělá. Co na tom, že to nedělal rád a s požitkem? Že po vstupu do Voldemortových služeb už nemohl z rozjetého vlaku jen tak vystoupit? Vždycky se mohl zachovat tak jako Regulus, který pochopil, že tohoto se účastnit nechce. Severus věděl, že za tohle nese zodpovědnost. Záležitosti špehování pro stranu Dobra byly úplně jiná, nesouvisející věc. Prostě nemohly smazat to, co udělal v životě špatně.

Po zbytek dne jen ležel, mechanicky vykonával požadované činnosti a s nikým nepromluvil. Potřeboval si věci srovnat v hlavě a nechtěl, aby ho někdo rozptyloval. Když večer usínal, nemohl z hlavy vypudit myšlenku, že by se mohl vrátit do Bradavic. Vrátit se domů. Ale bylo třeba věci ještě pořádně promyslet a tak se nechtěl ukvapovat.




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 30. srpna 2011 v 19:22 | Reagovat

:-) Máš u mě jednu velkou pochvalu - i v kouzelnickém světě mají v nemocnicí hnusné jídlo! Panebože, to bylo dokonalý. Hlavně ten pudink, ten jsem si totiž představila (jestli jsi viděla Sluhu dvou pánů a růžový třesoucí se "pudlik," tak víš přesně, jak jsem si to zelené cosi, co se Severusovi nelíbilo, představila).
Hele, nemohla bych mít malé skromné přání? Nemohla bys nějakým způsobem podstrčit Severusovi vzpomínku, kde Minerva nadává Brumbálovi? Ježiši, to bych tam moc chtěla vidět. Dostalo mě do kolen jenom to, že to řekla, kdybys to popsala, tak bych asi celou scénu brečela smíchy! :-)
Severus Snape se dusil smíchy? Jo, taky bych si pomyslela, že je zralý tak akorát na ten blázinec, protože... Ne, Severus se nedusí smíchy, to je něco, co absolutně odporuje lidskému rozumu :-)
Méně mrtví - taky dobrý!
Tys mě touhle kapitolou úplně přizabila! Já jsem mrtvá smíchy, teď se musím křísit, abych vůbec byla schopná i nadále existovat. Díky, díky, že jsi a že píšeš takovéhle úžasné kapitoly.

P.S. Taky jsem si tě, s dovolením, přidala do oblíbených stránek.

2 Katherine Katherine | Web | 31. srpna 2011 v 0:19 | Reagovat

Barunka: Díky za krásný a dlouhý komentář, tohle mě fakt děsně těší :-) Nemocniční jídlo je podle mě kapitola sama pro sebe, v kouzelnickém světě to nemůže být jiné :D a navíc, určitě v tom mají prsty ti skřeti :D Minerva nadávající Brumbálovi? Noo, vzpomínka už nebude, ale myslím, že nějaký jejich slovní souboj by se ještě v průběhu mnoha a mnoha kapitol této povídky vyskytnout měl :-) což ale není slib, že se opravdu vyskytne :D A dusící se Severus? :D no, uvažovala jsem, zda nebude v téhle scéně moc OOC, ale nakonec jsem si řekla, že po dvou měsících v nemocnici, kde nemusí "hrát svou roli", z toho prostě vypadne. Teď si bude muset na svou chladnou ironickou masku zase zvykat :-) Jo, chudák Sevie nám na chvilku někde ztratil svou schopnost dokonalého sebeovládání :D Snad ji brzy najde :-) Nebo radši ne? :-P

3 Susan Susan | Web | 31. srpna 2011 v 9:06 | Reagovat

No doufám, že se do těch Bradavic vrátí. Přeci jen, tam je ta určitá úroveň dobrého jídla ne? ;-)
Parádní věc, jak zmínil, že Mung má za kuchaře skřety...a co mě nejvíc pobavilo, byl dusící/smějící se Severus a naštvaná Minerva. Ocucaný bonbon ve vousech asi není nic příjemného :-D
Paráda, těším se na další

4 Katherine Katherine | Web | 1. září 2011 v 1:01 | Reagovat

Susan: Uvidíme, přece jen představa dobrého jídla je velké lákadlo, ne? :D Nepochybuj o tom, že ocucaný bombón ve vousech není nic příjemného! :D sice bych to nepřirovnávala ke žvýkačce ve vlasech, ale nic skvělého to taky nebude. Dobře mu tak! :D I když je otázka, jak se s něčím takovým vyrovnává portrét, že? :D

5 Linee Linee | 1. září 2011 v 17:40 | Reagovat

Musím se přidat a pochválit část s nemocniční stravou :) Skvělý nápad a skvěle napsaný. U  pudinku jsem nemohla a skřeti mě dorazily. Raději ani nechci přemýšlet nad tím, jak přišel pudink k zelené barvě :-D Minerva taky nezklamala a smějící se Severus byl jen třešničkou na dortu :-) Rozhodně by měl zauvažovat nad návratem do Bradavic. Za to jídlo to rozhodně stojí :-D

6 Katherine Katherine | Web | 3. září 2011 v 0:12 | Reagovat

Linee: děkuji, děkuji mnohokrát :-) Jak přišel pudink k zelené barvě? :D Dobrá otázka, po pravdě, ani jsem nad tím moc neuvažovala, ale teď jsi mě vtáhla do přemýšlení nad touto věcí a představuju si to až moc živě :D

7 Colette Colette | 5. září 2011 v 19:41 | Reagovat

Ahooj :) Promiň, že píšu až takhle pozdě, ale neměla jsem čas- škola ho dost sežere. :)
Kapitolka krásná, vážně se ti povedla :)

8 Katherine Katherine | Web | 5. září 2011 v 20:03 | Reagovat

Colette, v pohodě, jsem ráda, že píšeš, je jedno, kdy :-) díky za pochvalu :-)

9 Susan Susan | Web | 19. června 2012 v 12:39 | Reagovat

Tak já tady už byla...páni, vážně jsem blbá. :-?
Už raději mlčím nebo zase vypustím něco, co se nehodí, ale co se zaučeně hodí je to, že je to vážně dobrá povídka...jdu dál... :-)

10 Katherine Katherine | Web | 20. června 2012 v 21:25 | Reagovat

Jojo, už jsi tady byla :D Jsem moc ráda, že se ti ta povídka líbí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama